Postavena byla v roce 1907 a nejprve v ní sídlila společnost Central Union. O dvaadvacet let později ale tuto společnost i její budovu pohltila mnohem větší a úspěšnější telefonní společnost, zvaná Indiana Bell. Co to znamenalo? Pro běžné klienty dohromady nic. Jen tu drobnost, že pokud byste ve dvacátých letech minulého století žili v oblasti amerického středozápadu, a náhodou měli doma telefon, právě tady v téhle budově seděly spojovatelky, které by vaše hovory přepojovaly dál do světa.Ta sedmipatrová budova, stojící v Indianě na rohu ulic North a Meridian, totiž byla současně sídlem vedení telefonní společnosti Indiana Bell a rovněž jejich obří ústřednou. A když říkáme obří, myslíme tím opravdu obří. Telefony totiž nastupovaly do módy ve skutečně zběsilém tempu. Jen pro představu, kolem roku 1920 mělo v Indianě telefon jen asi 150 000 lidí. V době, kdy Indiana Bell kupuje onu budovu, už ho má doma 450 000 lidí. Už o rok později si bude z vlastního aparátu chtít zavolat dalších 100 000 lidí. Z toho mimo jiné plynulo, že se ona budova provozně a kapacitně přežila jen rok po své koupi. Proto bylo třeba postavit něco o dost většího a kapacitně vyhovujícího. Jenže právě tady se projevil určitý zádrhel. Ona budova sice byla obklopena širší parcelou, vhodnou k zastavění. Ale byla na ní usazena tak nešťastně, úhlopříčně, že zabírala místo potenciálního staveniště. Zbourat a postavit místo toho novou? To se jeví být přímočaré, ale v praxi nefunkční.Společnost Indiana Bell rovněž nemohla „jen tak“ odsoudit k demolici nedávno draze zakoupený objekt, tu původní Central Union budovu, protože ta teď byla ústřednou pro víc jak půl milionu aparátů. Ve vysoce konkurenčním prostředí amerického trhu s novými telefonními službami si zkrátka nemohli dovolit ohlásit svým klientům, že si teď půl roku nikam nezavolají, protože si potřebují postavit větší ústřednu. Z úvah o nezbytné potřebě kapacitně větší novostavby a dočasné nutnosti zachování provozu ve staré budově pak vznikl projekt, který ve Státech neměl obdoby. Inženýrský počin, který se právem zapsal do historie. Vedení společnosti Indiana Bell se rozhodlo přesunout onu sedmipatrovou budovu. Čtete správně. Přesunout. Respektive poposunout ji o kousek dál. Tak, aby nestála na parcele úhlopříčně, nečněla do prostoru a nepřekážela nové výstavbě. Aby se hezky zařadila do bloku. Pro jistotu si ještě jednou představte sedmipatrovou budovu. Hotovo? A teď ji ve svých myšlenkách posuňte o 16 metrů jižněji, a pak ještě o 30 metrů západně. A ještě ji prosím o 90 stupňů pootočte. Jako když šoupáte těžkou ledničkou. Bláznovství, že?K rozměrům této šílenosti je ale třeba přidat ještě jeden fakt.O tom, že se tu a tam podařilo přesunout nebo posunout nějakou historicky hodnotnou stavbu nebo kostel, jste jistě už slyšeli. Tady to ale mělo probíhat za plného provozu. Budova zvaná Indiana Bell, sedmipatrový objekt, jehož hmotnost se dala počítat na 11 000 tun, při té „šoupací operaci“ nesměla přerušit svůj provoz. Tedy manažeři asi utekli, ale spojovatelky (přepojovatelky) těžko. Ani u přesouvaných kostelíků, které ustupovaly dálnicím a přehradám, se během stěhování uvnitř nesloužily mše. Tady ale měly dál sedět spojovatelky u svých přístrojů a kablíků, a přepojovat hovory přímo během onoho přesouvání. Dál tu úředníci za přepážkami měli přijímat platby a vyřizovat žádosti nových klientů o telefonní připojení. Šest stovek lidí, stálých zaměstnanců, mělo zkrátka dál sedět uvnitř budovy, která se vydala pozemkem na cestu. Za projekt, který měl víc než slušný potenciál skončit katastrofou, byl odpovědný architekt – inženýr Kurt Vonnegut starší.Proces začal zvedáním budovy pomocí masivních hydraulických zvedáků. Následně byly pod základy vloženy hydraulické válce, umístěné na betonovém povrchu podepřeném speciálně zkonstruovanými smrkovými trámy. Dá-li se tomu vůbec říkat trám, jeden takový vážil 75 tun. Ty usnadňovaly pohyb. Když budova spočívala na jednom válci, dělníci už pod ni umisťovali další, čímž zajistili plynulý přechod. Tato metoda podkládání umožnila konstrukci pohybovat se rychlostí přibližně 40 centimetrů za hodinu. Procesně to „šoupání“ trvalo třicet pracovních dní. Započítáme-li dobu stavební přípravy, tak čtyřiatřicet dní. Bez nehody, bez katastrof. A také samozřejmě bez přerušení telefonního spojení. Zvláštní chvála přitom patří četě inženýrských dělníků, kteří během přesunu budovy „prodlužovali“ vedení inženýrských sítí. Dodávky plynu, elektřiny a vody byly bez výpadků.Pomyslnou třešničkou na dortu pak bylo osazení mobilního přístupového chodníku, vedoucího do budovy z ulice. Pohyboval se spolu s budovou. Takže se dovnitř dalo chodit po zastřešené rampě, aniž by bylo třeba nějakých zvláštních omezení.Přesun budovy Indiana Bell se tím stal příkladem „nemožného, které se stalo možným“. Po přesunu objektu na novou adresu v rámci téže parcely byla ihned zahájena stavba nové budovy. Ta mimochodem způsobila víc výpadků, omezení a komplikací v běžném provozu, než celý dramatický přesun předtím.Zdroj: census.gov, Wikipedia.org, ArchDaily.com
