Začněme však členěním zeleniny, které se též týká výhradně částí rostlin, jež konzumujeme. Zelenina je souhrnným pojmem pro jedlé a většinou lidmi úmyslně pěstované (kulturní) rostliny nebo jejich části. Zelenina přitom tvoří značnou část lidské i živočišné stravy. Zeleninu pojídáme syrovou, vařenou, smaženou i dušenou, samostatně i jako přílohu, případně v podobě salátů. Obecně platí, že zelenina je chudá na kalorie a tuky, je však báječným zdrojem vitamínů, minerálů, vlákniny a dalších prospěšných látek. Některé druhy zeleniny jsou dokonce využívány i jako koření, ve fytoterapii, léčitelství a lékařství. Z historického hlediska začalo cílené pěstování rostlin lidmi za účelem jejich konzumace zhruba mezi 10. až 7. tisíciletím př. n. l. Od té doby pak vzniklo do dnešních dnů neuvěřitelné množství odrůd, ale i mezidruhových kříženců. Původní divoké druhy se od nich přitom zásadně liší. Zelenina není pojmem vědeckým, nýbrž gastronomickým, navíc se její hranice dosti liší podle oboru. Vycházejme tedy z běžných českých podmínek, kde mezi zeleninu neřadíme obilniny a ovoce včetně například ořechů. Dále nechme na botanicích, pěstitelích a gastronomii, zda mezi zeleninu řadit například melouny či rajčata a nebo ne. Pro nás to nadále bude zelenina. Byť jsou například melouny sladké, což je často uznávaným rysem kategorie „ovoce“. Zařazení plodů (latinsky fructus, anglicky fruits) mezi zeleninu prostě může být dosti problematické. Obzvláště pak v jazycích, kde se pro plody zeleniny i ovoce používá stejné slovo. A to platí například právě pro anglické fruit. Záleží tedy nejvíce na tom, zda v konkrétní zemi převažuje hledisko botanické a nebo praktické (např. kulinářské). Z botanického hlediska proto plodiny, které vznikají z reprodukční části rostliny (typicky z květu) a chrání svou dužinou semena, čímž si zajišťují rozmnožování (rajče, okurka, meloun, paprika, jablko, hruška, třešně, švestky apod.), jsou považovány za ovoce. Plodiny, které pak vznikají z kořene, stonku nebo listu rostlin jsou dle tohoto hlediska považovány za zeleninu. Jednotná definice pojmů ovoce a zelenina však neexistuje. Jedinou možností, jak přesně určit, co je a co není ovocem a zeleninou, je určení (stanovení) dohodou a taxativní vyjmenování. Ovoce proto obvykle nerozdělujeme botanicky, ale hospodářsky. Například Směrnice Rady č. 2001/113/ES, o ovocných džemech, rosolech, marmeládách a kaštanovém krému určených k lidské spotřebě definovala pro své potřeby vybranou plodovou zeleninu (okurky, rajčata, dýně, melouny) spolu např. s mrkví jako ovoce. Skutečný Babylón!Vyjděme tedy z jakéhosi českého dogma, které však nemusí být v mnoha ohledech pravdivé. Zeleninu rozdělíme do několika skupin, přičemž se některé prolínají. Proto je možné některé plodiny zařadit i do více skupin. Nejčastěji přitom zeleninu členíme podle částí rostlin, pro které je pěstována. Zeleninu tedy dělíme na plodovou (především tykvovité druhy jako jsou okurky, melouny, lilek, rajčata, papriky apod.), kořenovou (mrkev, řepa, celer, tuřín, ředkvička, křen apod.), listovou (salát, špenát, mangold apod.), luskovou (hrách, fazole, čočka, sója apod.), cibulovou (cibule, česnek, pórek apod.), košťálovou (brukvovité druhy, zelí, kapusta, květák, brokolice, kedlubny apod.) a kořeninovou (vlastně jde o koření jako např. majoránka, kmín, kopr, fenykl apod.). Vedle toho rozeznáváme ještě zeleninu víceletou a například i mořskou (především mořské řasy).Mezi plodovou zeleninu řadíme například papriky, rajčata, lilek, cukety, tykve, dýně, melouny, okurky salátové a nakládačky a další druhy. Plodová zelenina se pak dále dělí na pravé bobule rostlin z čeledi lilkovité a nepravé bobule rostlin z čeledi tykvovité (okurka, tykev, cuketa, meloun). Dále platí, že plodová zelenina je náročná na zálivku (má tedy vysokou spotřebu vody) a na živiny.Máte v tom jasno? My ne.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock
