Pokud si ještě v paměti vybavíte televizní soutěž Kufr, moderovanou Pavlem Zedníčkem, možná si pamatujete i na tu část se „záhadnými předměty“. Soutěžící při ní ohmatávali a zkoušeli nejrůznější letité exponáty z předminulého století, nástroje z domácností i řemeslných dílen, u nichž se často zoufale a marně pokoušeli odhadnout, k čemu asi tak dřív sloužily. Je fakt, že třeba zastřihávač nehtoviny kopyt, formu na odlévání broků anebo vypeckovávač švestek dnes běžně opravdu doma nevidíme. Nejspíš by mohlo být docela zajímavé vidět takovou soutěž za pár let, kdy by mladí soutěžící tápali v podobné nejistotě, až třeba budou v ruce držet ne-elektrický otvírák na konzervy, petrolejku nebo valchu. Předměty z minulosti a dob předpotopních. Ty boomersky melancholické zmínky o předmětech, jejichž význam zůstal zapomenutou historií, se ale k objektu u Barkway u anglického Roystonu, v kraji Hertfordshire, docela přesně hodí. I když to tedy není kapesní exponát. Osahat se moc nedá. Naopak, Barkway je docela velká vyzděná jáma, zaplavená vodou. Která je umístěna podél okresní silnice z Cambridge do Londýna vlastně tak nešťastně, že by současný řidič vozu vlastně nemusel zase tolik chybovat k tomu, aby do ní zajel a skončil v ní až po okénka. Ta nástraha na cestě je nádhernou zajímavostí zdejší farnosti. Přičemž hezké na ní je to, že dobře po tři staletí by každý, koho byste se zeptali, přesně věděl, k čemu sloužila. Dnes už o tom pomalu neví ani místní. To zařízení, datované vznikem k roku 1600, je totiž pradávnou myčkou kočárů. Věrný to předchůdce automyček současnosti. Dokonce je i stejně průjezdná. Obezděná kaluž je jednou ze čtyř posledních takových staveb v celé Anglii, a požívá proto památkové ochrany. Mycí linka pro kočáry byla navýsost chytře řešenou stavbou, která využívala mírný průtok vody říčním kanálem, i mělkou hloubku vody, aby se snadno očistila kola a podvozky kočárů, zacákaných bahnem. Aniž by se zaplavil interiér. Mycí linka u Barkway také umožňovala namáčení kol, což zabraňovalo smršťování dřeva na kovových loukotích. Za teplého a suchého počasí se totiž dřevěná kola mohla smršťovat, což prý někdy způsobovalo vypadávání dřevěných špic, paprsků z kol. V časech vrcholné éry dostavníků a kočárů navštěvovalo tuto podivnou mycí jámu u Barkway i šest stovek vozů denně. Pak pochopitelně význam zařízení upadal. Tato jáma však měla to jediné štěstí, že ji dál využívaly „moderní“ parní traktory k doplňování vody do kotlů. Díky tomu přečkala až do současnosti, kdy se už jako výjimečná technicko-architektonická památka dočkala v roce 2023 zápisu do seznamu národního dědictví UNESCO. Stavba, kdysi tak fádní a běžná, se stala docela pozapomenutou, s nejistým účelem. Obezděnou kaluží, která nutí kolem projíždějící řidiče zpomalit.Zdroj: historicengland.org.uk
