Vodní příkop, ke kterému středověcí stavitelé zapomněli dostavět hrad? Anebo nástraha v cestě, důmyslná past na opravdu neopatrné řidiče? Pohled na „zavodněnou stavbu“ lemující silnici u anglického Roystonu se podbízí mnohým výkladům. Ve skutečnosti je to však nádherný střípek zapomenuté historie.
Pokud si ještě v paměti vybavíte televizní soutěž Kufr, moderovanou Pavlem Zedníčkem, možná si pamatujete i na tu část se „záhadnými předměty“. Soutěžící při ní ohmatávali a zkoušeli nejrůznější letité exponáty z předminulého století, nástroje z domácností i řemeslných dílen, u nichž se často zoufale a marně pokoušeli odhadnout, k čemu asi tak dřív sloužily. Je fakt, že třeba zastřihávač nehtoviny kopyt, formu na odlévání broků anebo vypeckovávač švestek dnes běžně opravdu doma nevidíme.
)
Nejspíš by mohlo být docela zajímavé vidět takovou soutěž za pár let, kdy by mladí soutěžící tápali v podobné nejistotě, až třeba budou v ruce držet ne-elektrický otvírák na konzervy, petrolejku nebo valchu. Předměty z minulosti a dob předpotopních. Ty boomersky melancholické zmínky o předmětech, jejichž význam zůstal zapomenutou historií, se ale k objektu u Barkway u anglického Roystonu, v kraji Hertfordshire, docela přesně hodí. I když to tedy není kapesní exponát. Osahat se moc nedá.
Naopak, Barkway je docela velká vyzděná jáma, zaplavená vodou. Která je umístěna podél okresní silnice z Cambridge do Londýna vlastně tak nešťastně, že by současný řidič vozu vlastně nemusel zase tolik chybovat k tomu, aby do ní zajel a skončil v ní až po okénka. Ta nástraha na cestě je nádhernou zajímavostí zdejší farnosti. Přičemž hezké na ní je to, že dobře po tři staletí by každý, koho byste se zeptali, přesně věděl, k čemu sloužila. Dnes už o tom pomalu neví ani místní.
To zařízení, datované vznikem k roku 1600, je totiž pradávnou myčkou kočárů. Věrný to předchůdce automyček současnosti. Dokonce je i stejně průjezdná. Obezděná kaluž je jednou ze čtyř posledních takových staveb v celé Anglii, a požívá proto památkové ochrany. Mycí linka pro kočáry byla navýsost chytře řešenou stavbou, která využívala mírný průtok vody říčním kanálem, i mělkou hloubku vody, aby se snadno očistila kola a podvozky kočárů, zacákaných bahnem. Aniž by se zaplavil interiér.
Mycí linka u Barkway také umožňovala namáčení kol, což zabraňovalo smršťování dřeva na kovových loukotích. Za teplého a suchého počasí se totiž dřevěná kola mohla smršťovat, což prý někdy způsobovalo vypadávání dřevěných špic, paprsků z kol. V časech vrcholné éry dostavníků a kočárů navštěvovalo tuto podivnou mycí jámu u Barkway i šest stovek vozů denně. Pak pochopitelně význam zařízení upadal.
)
Tato jáma však měla to jediné štěstí, že ji dál využívaly „moderní“ parní traktory k doplňování vody do kotlů. Díky tomu přečkala až do současnosti, kdy se už jako výjimečná technicko-architektonická památka dočkala v roce 2023 zápisu do seznamu národního dědictví UNESCO. Stavba, kdysi tak fádní a běžná, se stala docela pozapomenutou, s nejistým účelem. Obezděnou kaluží, která nutí kolem projíždějící řidiče zpomalit.
Zdroj: historicengland.org.uk
