Vodní živel, byť jen v podobě malého jezírka či nádržky, by na žádné okrasné nebo přírodní zahradě chybět neměl. Je vznosnou součástí celé kompozice, estetickým prvkem, který navíc prospěje řadě užitečných živočichů, zvýší biodiverzitu, podpoří odolnost a obohatí miniaturní ekosystém. Přímý užitek z něj ale můžete mít i vy. Díky vodním a mokřadním rostlinám, které jsou k jídlu.Než se pustíte do spásání flóry v jezírku a jeho okolí: aby tohle gastronomické dobrodružství proběhlo bez následků, musíte si být stoprocentně jistí, co za druhy vám tam roste. Důležité je také vybírat si z vodních a mokřadních rostlin jen ty části, které jsou opravdu k jídlu. A nezapomeňte je před konzumací náležitě upravit, očistit. Až na tuhle zvýšenou opatrnost je ale krmení z jezírka v pořádku. Jinak nezbývá, než vám popřát zábavný experiment a dobrou chuť. Orobinec širolistý (Typha latifolia) patří k rostlinám, na kterých si v době nouze a nedostatku pochutnávali lidé už před tisíciletími. Pěstovat ji můžete v mělké vodě, roste bujně a divoce. Mladé výhonky lze použít jako náhražku chřestu, dospělé stonky lze po oloupání konzumovat celé. Chutnají dřevitě-nasládle. Jedlý je i oddenek, který lze vařit. Nebo rychle sušit, a po mletí z něj vyrábět náhražku mouky. Stále nekončíme - semena se praží a mají oříškovou chuť, orobincový pyl je skvělým zdrojem bílkovin. Rákos obecný (Phragmites australis) je na zahradě s vodním prvkem dobrou volbou, pokud máte k dispozici větší plochu. Jejich kořeny lze, po důsledném promytí, sušit a použít k výrobě kaší. Není to žádná zvláštní pochoutka, opravdu je to spíš řešení pro nouzové situace. Jako vcelku slušná zelenina se dají jíst mladé výhonky, a je možné také konzumovat semena. Stonky rákosu se také dají nařezávat. Při jejich poranění z nich „krvácí“ cukernatá hmota, která tuhne. Dá se stírat a opékat, jako trochu divočejší variace na karamel. Skřípina jezerní (Scirpus lacustris) by v žádném jezírku chybět neměla, protože svými kořeny čistí vodu od řas. Její kořeny a oddenky jsou k jídlu, ale hodí se vzít v potaz, v jak moc ne-čisté vodě je odebíráte. Ve vodě zamořené sinicemi se pochopitelně jakákoliv konzumace doporučit nedá. Jinak ale není nic na překážku tomu, abyste si z nich odebrali surovinu pro výrobu nouzové mouky. Jedlé jsou také mladé výhonky, které se objevují na jaře. Myslete na to, až se zase příroda po zimě začne probouzet. Stulík žlutý (Nuphar lutea) je překrásná a ozdobná variace na bělostný leknín. Tady ale raději pozor: stulíky v sobě nesou alkaloidy, které je činí hořké a jedovaté. Takže zasyrova určitě k jídlu není. V případě kořene je to ale něco jiného. Jeho nahořklou chuť odrušíte rozkrájením a vyluhováním v čisté vodě. Stonky a listy se dají jíst též, ale až po důsledné tepelné úpravě vařením. Semena stulíku se používala, po rozdrcení, jako zahušťovadlo, jíška do polévek. Napoprvé si raději nechejte poradit, jak správně s ním nakládat, a nekonzumujte ho ve větším množství. Šípatka střelolistá (Saggitaria sagittifolia) je zdobná kráska s nápadnými lístky, která potěší i na talíři. Disponuje totiž hlízami, které se chutí blíží obyčejným bramborám. Tedy, kromě toho, že jsou maličké, takže jich na jednu porci potřebujete větší hromádku. Kulovité hlízy se dají opékat i vařit. Mají škrobovitou chuť, ale to není na škodu. Po povaření jsou jedlé i její listy, ale vybírejte si spíše ty menší, čerstvější. V Asii se šípatky na vaření v kuchyni pěstují zcela běžně. Nevábně vypadající pochoutka, která je vám možná známá ze starých vodnických pohádek. Kořeny puškvorce obecného (Acorus calamus) jsou pikantní, a v kuchyni je lze využít jako mnohem dostupnější a lacinější náhražku zázvoru. Oloupané listy lze rozmixovat do podoby zeleného šejku, ale o něco bezpečnější a stravitelnější budou, když je nakrájíte a uvaříte. Modráska srdčitá (Pontederia cordata) k našim tradičním vodním rostlinám nepatří, připutovala do jezírek ze severu Ameriky. Nemusíme ji mít rádi jen pro její zdobně modré květy, ale třeba i pro mladé listové stonky. Dá se z nich vyrobit salát. Neméně zajímavé (a vcelku chutné) jsou její semena, z nichž se dá vyrábět mouka. Když přijde hlad, dají se jíst i syrové. Lotos indický (Nelumbo nucifera) zaujme svou růžov-fialovou barvou a široce složenými květy. Je to krasavec, bez něhož se neobešlo žádné chrámové posvátné jezírko. Trhat jej pochopitelně bylo – pod trestem smrti – bylo zakázané. Ale jen proto, že z něj mniši používali jedlé oddenky pro sebe. A údajně jim vděčili za svou dlouhověkost. K jídlu je i sušený lusk, který z lotosu umí vyrazit. Jinak se upravuje (po vaření) jako každá jiná zelenina. Je chutný, aromatický. A jeho sušená semena? Výživná pochoutka! Potočnice lékařská (Nasturtium officinale) je vlastně taková řeřicha pro chudé. Roste rychle, má vysokou pokryvnost, bleskově regeneruje. A ujme se snadno v každém jezírku, kde se „točí“ voda. Lístky, s lehce pikantní „křenově-pažitkovou“ chutí se dají sklízet po celou sezónu. Po promytí a nasekání nadrobno jsou ideální na chleba, nebo do tvarohových pomazánek. Její semena se používaly jako náhražka hořčice. Na co si dávat pozor? Potočnice je může být obydlena motolicí jaterní. A s tou se potkat nechcete. Povijnice vodní (Ipomoea aquatica) má díky svému bujnému růstu v jezírcích pověst spíše nechtěného cizokrajného plevele. Je to ale jen o úhlu pohledu: pokud se ji naučíte jíst, nebudete mít tohoto vodního špenátu nikdy dost. V Asii i v obou Amerikách jde o velmi oblíbenou listovou zeleninu, které vaření na špenátový způsob přidá na chuti. Výhonky a mladé listy můžete blanšírovat, dochucovat pikantními omáčkami. Je to bezkonkurenční zelená příloha. Bahnička jedlá (Eleocharis dulcis) si našla cestu do okrasných jezírek teprve nedávno, protože je primárně pěstována jako hospodářská plodina. Přezdívá se jí „vodní kaštan“, což plně vystihuje způsob užití i její chuť. Vyšlechtěné odrůdy disponují až čtyřcentimetrovými dužnatými hlízami (mají růžovou barvu, ty z přírody jsou menší a načernalé). Chutná nezvykle, ale sladce – jako kaštany. Upravovat je můžete pražením, pečením či měknutím v páře. Ale dají se také sušit a mlít z nich mouka. Ovsucha vodní (Zizania aquatica) doputovala do našich jezírek ze severu Ameriky, kde ji lidé neříkají jinak, než indiánská rýže. Může růst v trvale podmáčené půdě, na březích a okrajích rybníčků. A můžete ji pak vyžínat a sklízet, protože se sklízí stejně, jako rýže. Škrobnatá zrna této obilniny lze využít při výrobě mouky, pro pečení placek a chleba. Dobrá je i pro dietetické účely, má podobné složení jako opravdová rýžová mouka. Je velmi vydatná. A komu rýže nevoní – jsou tu škrobnatě nasládlé oddenky. Rdesno peprník (Persicaria hydropiper) neboli pepř z Asie poprvé přivezl Alexandr Makedonský, o jeho nevšední chuti se rozepsal i cestovatel Marco Polo. Oba se postarali o to, že se pikantní senzace výrazně pepřové chuti stala předmětem shánčlivosti evropských kupců. Dnes těžko věřit, že kuličky pepře nahrazovaly platidlo. Ale čím tedy lidé pepřili, když ještě nebylo dost pepře pro všechny? Třeba rdesnem peprníkem, vodním plevelem. V chuti je možná jemnější a diskrétnější, a u vodních plošek na zahradě se drží sám od sebe. Pravé japonské wasabi (Wasabia japonica) je typické chutí blízkou křenu, ale mnohem ostřejší. Je to jako rozdíl mezi sekerou a břitvou. Pokud vás ďábelsky pálivé chutě lákají, zkuste si vysadit pár oddenků do jezírka. Tahle mrazuvzdorná rostlinka (ustojí do -12° C) se vám vyplatí. Sklízí se mladé zelenavé oddenky, které se melou na pastu. A pak už je to ochutnávka na vaše vlastní riziko. S jezírkem wasabi můžete výtečně doplnit svou sbírku chilli-papriček.Zdroj: Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz
