Cholerik, melancholik, sangvinik a flegmatik. Tyto čtyři termíny, jež člení lidské temperamenty do kategorií podle jejich družnosti či popudlivosti, jsou s námi opravdu dlouho. Patří k „objevům“ starořeckých filozofů, jež se snažili proniknout k podstatě veškerého bytí. A ve své době pak měli jasno i v tom, že za dominujícím temperamentem jednotlivce stojí převaha, nadbytek jedné z tělesných šťáv. Hořká žluč z vás dělá zlostného cholerika, krev srdečného a upovídaného sangvinika a přebytek hlenu pak třeba flegmatika. Za hranici tohoto starověkého „poznání“ o čtveřici tělesných šťáv pak šel o krok dál Hippokrates, kterému se ne nadarmo dodnes přezdívá Otec medicíny. Ten přednesl a hájil ve své době neuvěřitelně odvážnou hypotézu: to, že nemoci a choroby, které člověka tu a tam postihují, nemusí být nutně jen projevem vůle bohů, ztělesněním trestu nebo nějaké ironické zkoušky všemohoucích vládců Olympu. Že nemoc může vzniknout sama i z příčin vnějších (například otravou, nachlazením, zraněním) a dokonce z příčin vnitřních. V souladu se starověkým poznáním pak například vychýlením koncentrace, přílišným nadbytkem nebo proměnou rovnováhy v tělesném systému jedné z oněch čtyřech hlavních šťáv. A tedy, že za momentální nemocí člověka může stát jakýsi nesoulad v jeho játrech, plicích, mozku, žlučníku či slezině, zdroji oněch šťáv. S dnešními znalostmi biologie, anatomie a medicíny už samozřejmě koukáme na teorie nejslavnějšího lékaře starověku s despektem, ale musí se nechat, že tehdy reprezentovaly skutečně revoluční postoj. Nemoc představovaly jako poruchu, která se dá opravit, léčit. Ba co víc, dá se jí nějak preventivně předcházet. Pacientům stiženým horečnou zimnicí už jste nemuseli jen přikládat obklady a dávat na modlení, obětovat bohům v chrámu. Díky Hippokratovi a jeho následovníkům jste se mohli aktivně pokoušet vyrvat je ze spárů smrti tím, že jste je skutečně léčili. Tedy, většinou. Protože tehdejší medikamenty nepatřily k nejspolehlivějším, i když se o záchranu pacienta (anebo mu aspoň neškodit) lékaři snažili. V pozdějších teoriích se vycházelo z toho, že příčina nemoci je často „přirozená“, a proto se zrovna tak přirozeně v okolí pacienta dá nalézt i potřebný lék. Jen hledat. Trápí vás bolesti jater? Pak by vám mohla pomoci rostlina, jejíž trojčetný lístek svým tvarem játra trochu připomíná. Budeme léčit podobné podobným – dostanete vývar z jaterníku! A pokud se jím neotrávíte (což je tak 50:50), skutečně to zabere. Bylinkářství jdoucí ruku v ruce s botanikou tak zahájilo svůj raketový nástup. Lidé se už nezajímali jen o to, které rostlinky jsou jedlé/nejedlé/jedovaté, které umí barvit látky a jaké hezky voní nebo jsou omamné. Začali řešit i to, co která květina může léčit, a experimentovali s tím. Někdy s tragickými výsledky, jindy s úspěchem. Samozřejmě, že tahle cesta poznání a její výklad nebyl univerzální. Dávno před Hippokratem tu existovali nejrůznější léčitelé, mudrci a dlouho po něm třeba nejrůznější šamani a druidi. Lidé si snažili pomoci, jak to jen šlo. Hippokrates a jeho nepřímí následovníci, Aristoteles a Galén, jen popsali nový přístup k chorobám a léčbě nemocí přírodními prostředky, kodifikovali ho. A jejich verze se protlačila do historie kulturního světa. Ze starořeckých klasiků pak čerpali medici i alchymisté, mastičkáři a ranhojiči. „Řecká škola“ ovlivnila evropskou medicínu na dlouhá staletí. Nijak se to nevylučovalo se zažitou venkovskou lidovou praxí, kde měli nevolníci jasno v tom, že na „nádchu a suchý kašel“ pomáhá čaj z plicníku. Čaj z plicníku na záněty průdušek není vůbec špatný nápad, ale k léčbě plicních onemocnění můžete využít i kopřivovou nať, mateřídoušku, lipový květ, tymián a fenykl, dobromysl. A pokud máte přístup k „zahraničním zdrojům“, můžete sáhnout po kořenu lékořice nebo lišejnících z Islandu. Otázkou, která trápila mediky a apatykáře zněla, jaký přístup je lepší a která rostlina efektivnější. Aby z ní mohli vytvořit patřičný lék, zábal, odvar, čaj nebo mazání. Chtělo to vhodně otestovat a mít pak po ruce vždy patřičnou zásobu. A proto mezi 11. a 14. století vznikají u klášterů první rozsáhlé bylinkové zahrádky.Kláštery totiž byly díky svým knihovnám a archivům nejen regionálními centry vědění (a v tehdejších knihách se o řecké medicíně psalo opravdu dost), ale současně k jejich náplni patřilo provozování špitálů a útulků pro nemocné a přestárlé. A mezi rozjímáním o Bohu a péči o bližní bylo dost času na okopávání záhonků s nejroztodivnějšími bylinkami. Řádoví bratři a sestry tak jako jedni z prvních v Evropě věnovali soustředěný zájem přírodní medicíně v celistvosti. Od sběru semen, přesazování a pěstění, přes sušení a sklízení, až po výrobu a aplikaci finálních medikamentů. Aby budovali první databázi znalostí, které mohou zachraňovat lidské životy.Stranou raději ponechme, že třeba vesnické kořenářky, které tehdy takovými znalostmi už disponovaly, církev houfně upalovala na hranicích jako čarodějnice. Byla to holt jiná doba. Nicméně pokud za latinským názvem rostliny uvidíte přídomek officinalis, tedy „lékařský“, můžete se být skoro jistí, že v minulosti byl právě tento druh pěstován v nějaké klášterní zahradě Evropy. Církev do svých rukou soustředila nejen značnou moc a majetky, ale i vědění. Což pochopitelně dráždilo. A s opatrným nástupem renesance pak zvolna vzrůstá snaha očesat Vatikán aspoň o monopol v oblasti přírodního léčitelství a bylinkářství. Velká italská města – Pisa a Florencie – a jejich významné šlechtické rody tak jako jedny z prvních rozjíždí své soukromé „bylinkářské“ projekty. Budují vlastní zahrady léčivek a dalších užitečných rostlin, aby na nich mohli experimentovat sami. Může se to zdát jako bláhový podnikatelský záměr, ale tohle medicínské know-how mělo obrovskou hodnotu. A navíc bylo dost praktické.Ne nadarmo se ony šlechtické rody se proslavily jako geniální traviči, kteří s pomocí přírodních jedů likvidovali politické oponenty a mocenské konkurenty. Podobnou cestou se ubíraly pěstitelské snahy šlechtických rodů z jiných koutů Evropy. Třeba pánové z anglického Blarney, jež zbudovali svou medicínskou zahradu v roce 1446, nesou ve svém rodokmenu vyváženou porci vynikajících a vychvalovaných léčitelů, zrovna tak jako v kobkách zazděných a k smrti odsouzených travičů. Pořád to bylinkaření, zahradničení a přírodní léčitelství bylo spíše o soukromém byznysu. Změnilo to až století šestnácté. V roce 1545 totiž byla založena první univerzitní bylinková zahrada v Padově (spadající tehdy pod Benátskou republiku). Její hlavní funkcí je naučit studenty medicíny poznávat konkrétní druhy léčivek od rostlin podobných, jedovatých. Proto tu byly vysazeny všechny, prospěšné i škodlivé. Mělo to garantovat, že přípravky jimi vyrobené nebudou ke škodě lidskému zdraví. Byla to fascinující a moderní novinka, protože odtud pocházející učenci nemuseli trávit léta pochůzkami po loukách, stráních a lesích. Vše podstatné pro jejich práci jim rostlo takříkajíc na záhumenku. A model „lékařských“ zahrad brzy doprovázel výzdobu většiny fakult evropských univerzit. Tento přístup se výtečně ujal, takže do něj brzy investují i nejrůznější soukromé spolky. V roce 1673 tak zakládají britští apatykáři v londýnském Chelsea zdejší nejstarší botanickou zahradu, do níž postupně nastřádali úctyhodnou kolekci 5000 druhů léčivých rostlin. To už jsou ale zahrady mainstreamem, a pár záhonků s léčivkami má každý lékař, aniž by mu hrozilo upálení za čarodějnictví nebo nařčení z travičství.Novou éru takových podivuhodných zahrádek pak nastartují až znudění šlechtici v 18. století, kteří chtějí „oživit“ nějakou pikantností své šlechtěné francouzské či polo-přírodně vedené anglické parky u svých sídel. Pro jejich pobavení a rozptýlení jim povolaní zkušení zahradníci zakládají tzv. nebezpečné zahrady, plné rostlin žahavých, omamných a jedovatých. Z touhy po takové senzaci se zrodí i dnešní nejvyhlášenější „jedovatá“ zahrada v Alnwicku (založená v roce 1750). Ve skutečnosti není žádným extrémem, a nabízí vám přehlídku domnělé vražednosti, danou například fototoxickým bolševníkem v kombinaci s omějem či rulíkem. Ničím tak divokým, záludným nebo překvapivým, co by už dávno neznali staří Řekové a řádoví mniši v klášterech. Od přesvědčení, že nemoc lidského těla lze léčit, k poznání konkrétních rostlin, jež s tím mohou pomoci, urazilo přírodní léčitelství skutečně dlouhou cestu. Bylinkové zahrádky léčivek z klášterních dvorů, univerzitních sbírek a záhonků vesnických lékařů tento vývoj napříč historií krásně mapují. Ostatně, ještě dnes je kolem 25 % veškerých farmak odvozeno od účinných látek léčivých rostlin. Takže pokud náhodou nevíte, čím se inspirovat pro tvorbu vlastní zahrady? Můžete třeba po vzoru dávných mudrců a apatykářů vyzkoušet na pár záhoncích tvorbu své vlastní léčivé nebo nebezpečné kolekce, a tím vzdát hold historii.
