Záměrem majitele domu tu bylo z jednoho rodinného domu vykouzlit dvougenerační bydlení. Aby v původní části, přivrácené k ulici, mohla dál žít jeho matka, zatímco on se svou ženou mohl zasídlit část přízemí, ve funkčně samostatné domácnosti. Dům tedy musel růst přístavbou, a jinudy než směrem do týlu, k zahradě a svahu, to být nemohlo. Představu o dvougeneračním bydlení lehce komplikovalo i to, že nemělo jít o plně oddělené části. Ve středu domu se měly nacházet i velké společné, sdílené prostory. Navíc tu byla poptávka po „velkoryse“ komponovaných místnostech, spoustě světla. Zkrátka a dobře, nic úplně jednoduchého. Protože spolu s růstem bylo třeba řešit i regulaci vnitřního klimatu, vytápění, osvětlení, větrání. Pod dohledem architektů tak majitel obětoval 5 délkových metrů z výměry dvora, a přístavbu – v souladu se stavebními předpisy – směroval sem. Vyzískal tím ve výsledku (po jednotlivých úpravách ve středu domu) celkem 120 metrů čtverečních na druhé bydlení. Šikmá střecha, nabývající tvaru písmene V, je tu garantem výhledu, a současně přitom neomezuje ve výhledu již existující část domu. Zvolené řešení vytváří lineární otvor přímo napříč zadní fasádou, což usnadňuje větrání v centrálním prostoru. Každé netradiční řešení přináší netradiční komplikace. V tomto případě šlo o určité technické komplikace, zejména při odvodu dešťové vody. K vyřešení byl tedy mezi stěnami z obou stran vybudován velký železobetonový trámový kanál, který sbírá dešťovou vodu z obou svahů střechy. A současně slouží jako opora pro střešní trámy. Zní to divoce, ale ve skutečnosti to vypadá fantasticky. Dům „z vesnice“ tím získává industriálně-městský vzhled apartmánu. Železobetonová konstrukce formálně napomáhá se členěním vnitřního prostoru přístavby. I s pomocí světla, respektive jeho „průchodnosti“ sklem. Střešní okna totiž mají různou průhlednost, takže zrovna do ložnice neproudí světlo v oslňující podobě a interiér se tu nepřehřívá. Z hlediska uspořádání je vlastní podlahová plocha rozdělena do vzájemně propojených polí, tří vnitřních a dvou vnějších. První je filtrem mezi venkovním prostorem a obydlím, obsahuje vstup a parkovací místo. Kuchyně, koupelny a ateliér jsou umístěny ve středu půdorysu, kde se jim otvorem ve střeše dostává denní světlo a přirozené větrání. Ve třetím poli se nachází obývací pokoj a ložnice, která se formou přístavby propojuje s venkovním prostorem - vyvýšenou balkonovou terasou. To, co z ulice nejde vidět – a při pohledu ze dvora připomíná trochu nesourodou skládanku skleníku jakési zimní zahrady – je ve skutečnosti perfektně prosvětleným a moderně zařízenou domácností. Bydlením, které napomáhá souladu v žití dvou generací pod jednou střechou.Materiály: SAU Taller d’ArquitecturaFoto-kredit: Andrés Flajszer
