Extrémně nevyrovnaný profil terénu je první zvláštností této rozfázované stavby. Vsazena je totiž na hranu skalního útesu, z nějž v několika rovinách sestupuje až k moři. Z hlediska svého využití je celý objekt penzionem, místem ke strávení dovolené. A proto ve své nejvrchnější etáži začíná recepcí, jinak ale uchopenou jako velmi nenápadné stavení. Z břehu tedy máte pocit, že vidíte jen jeden kamenný domeček. Z něj pak ale vedou schody hlouběji, blíže k vodě. Další úroveň je vymezena podlouhlému „Velkému domu“. Ratanem a bambusem vykládané společenské místnosti, jež slouží jako zázemí pro trávení volného času všech ubytovaných. Tato místnost může být jídelnou, velkým obývacím pokojem, hernou. Volně navazuje na širokou terasu, do níž je vsazen podlouhlý bazén. Jeho úzká hrana odděluje plavce od oceánu fyzicky, ale nikoliv pohledově. Vypadá to, že stačí jen pár temp, a jste mezi vlnami. Schody a chodníčky vás pak zavedou k ubytovacím jednotkám, pokojům. Říkají jim tu studia. Ty jsou rozesety níže ve svahu, takže každý z ubytovaných má dost soukromí. A taky famózní výhled na oceán. Ložnice mají tropicko-koloniální design, upřednostňují volnost nezastavěného prostoru, přírodní materiály a jako dekorace prvky tradiční řemeslné výroby. Vypadá to stylově, ale nejhlubší dojem v ubytovaných stejně nejspíš zanechá divoká džungle, která se jim prakticky dere na zápraží. Neuspořádanost džungle je pak velmi kontrastní se stavebním pojetím celé La Extraviada. Dominujícím stavebním materiálem je tu totiž beton, jehož industriální původ je nepřehlédnutelný. Navíc se tu zdá být používán v nadbytku. Zastavěná plocha zde činí 472 metrů čtverečních, ale polovina, 221 metrů, připadá jen na schody, terasy, stezky a patia. To vše je ale betonové, takže všudypřítomnost „umělého v přírodním“ vyvolává otázky o celé koncepci. Vysvětlení architektů pak vychází z toho, že beton je pro ně především materiálem příhodně tvárným, stabilním a odolným. Což je v podmínkách konstantní vysoké vlhkosti a tropického vedra důležité. Jiné materiály tu totiž snadno podléhají zkáze. Otevřenost pokojů směrem k moři je pak rozšířením této myšlenky: čerstvý vanoucí vítr brání tomu, aby stěny a vybavení pokojů degradovalo plísněmi. Čím více se budete po La Extraviada toulat, tím pak začnete jednotlivé rušivé rysy chápat. Dům je plně adaptován vůči komplikované topografii lokality, objemová logika staveb kopíruje útes, překryv staveb garantuje zástin, mezery mezi místnosti přináší ochlazující efekt, chodníky vytváří bludiště napojení a dojem „vesnice usazené do skály“. Beton je prostředkem, který tohle všechno umožňuje. Směrem do interiéru jeho hrubost zjemňují cementové stěrky na stěnách, dobarvené hnědým pigmentem. Vypadají pak trochu jako hliněné zdi. Dalčím prvkem stálosti jsou pak zábradlí z černé oceli, lemující terasy. Detaily, většinou ve formě působivého zakázkového nábytku, jsou vytvořeny z dřeva macuil anebo guapinol. Venkovskou usazenost dodávají objektu střechy z pálených tašek. Užité materiály mají tu vlastnost, že odolají místnímu podnebí a budou přirozeně stárnout, vybarvovat se a získávat svou patinu. Díky tomu se La Extraviada stává domem, ve kterém se můžete cítit Ztraceni. Ale také se tu v dotyku s džunglí a oceánem můžete sami najít.Materiály: em-estudioFoto-kredit: Emanuel Velásquez, Nin Solis, Ivan Esqueda, Diego Padilla Magallanes
