Abychom si rozuměli: jsou nejspíš velmi elegantní, upravená, hi-tech a čistá. Dost možná i zelená. Auta v takových představách měst budoucnosti buď nejezdí, anebo jsou samořiditelná a nečmoudící. Chodci mají ulice pro sebe, přetahují se o ně nanejvýš tak s koloběžkáři a cyklisty. Všechno je tu urovnané, spokojené, recyklovatelné až vyvoněné. A energii tomuhle vysněnému ráji dodávají obnovitelné zdroje. Krása. Jak se říká: „Kdo nikdy neměl sen, tomu se žádný nesplnil.“ A platí to i o takových představách budoucí podoby měst. Proč by ne, špatně to na první pohled nevypadá. Jenže když zaměníte sny za realitu, je u toho na konci srážka bolavá a procitnutí bolí. Protože právě takovým snovým městům - v nichž už kolem roku 2050 prý bude žít 75 % celoplanetární populace – by něco po čertech chybělo. Kromě jiného například zdroje potravin, jídla. Zejména živočišných bílkovin. Při takové zmínce se futuristé zaradují, protože jsme jim nahráli na smeč. Jídlo pro města budoucnosti totiž určitě budou vyrábět - ve velmi intenzivním formátu - hyper-produktivní skleníky a hydroponické laboratoře. A protože tou dobou už stejně bude většina populace dobrovolně nebo z klimatického donucení veganská, nebude to ani nikomu vadit. Jenže v tom je právě ten zádrhel. Byť i při naprosto čistě rostlinné produkci – zvlášť při té intenzivní – se neobejdete dlouho bez hnojiv.Kde je vzít? I kdybychom se nakrásně všichni živili jenom zeleným listím, aby toho listí bylo opravdu dost pro všechny, je třeba ho podpořit v růstu živinami. Zahradníci vědí. A právě tehdy do hry vstupují hospodářská zvířata, která si dnes považujeme třeba pro vlnu/srst/mléko a spoustu masa. Kromě toho ale vynáší ještě statková hnojiva, která jsou tím nejpřirozenějším přírodním hnojivem v celém našem repertoáru. Hospodářská zvířata sice můžeme z etických důvodů přestat jíst, stahovat z kůže a dojit - ale potřebujeme je do budoucna minimálně pro řekněme… odpadní produkty jejich zažívacího traktu. Hnojiva, jimiž sytíme hladové zemědělství dnes, zejména fosfor, nám totiž brzy dojdou. A na sypání podezřelých granulátů z chemiček rovnou k rostlinám nic bio není. Pokud se nechcete vzdát ekologické udržitelnosti a soběstačnosti, musíte si někde stranou ponechat hnůj. Bez pardonu. Pokud si chceme zachovat ideu čisté (a žel bohu třeba i nemasité) budoucnosti lidské civilizace nastěhované do měst, pořád to dál bude o kravách, ovcích, kozách. A tady se to trochu komplikuje. Platí totiž, že ekonomická (a do značné míry ekologická) je jen taková produkce, kde to od místa zdroje nemá daleko k místu spotřeby. Rostlinná skleníková biofarma, na střeše paneláku anebo hokejového stadionu, tomu hezky odpovídá. Co se tam vypěstuje, to se i v okolních blocích hned sní.Jenže kde jsou ta hospodářská zvířata, chována třeba jen právě kvůli jejich výměškům? Budou se statková hnojiva zavážet do měst budoucnosti někde z venkova? To už není ekonomické a ani ekologické. Řešení by mělo být stejné, jako u těch skleníků na střechách věžáků. I hnojiva pro městskou spotřebu by měla vznikat tam, kde bude docházet ke spotřebě poživatin jimi hnojených. A přesně tohle skoro nikde neuvidíte. Když se představují vizualizace designem obdivuhodných projektů měst budoucnosti, vidíte odvážnou architekturu, hyperloopovou hromadnou dopravu, zeleň v ulicích, možná ty auta na elektřinu, solární panely a větrníky, skleníky a střešní zahrady, veselé hrající si děti… ale žádné krávy, kozy, ovce nebo oslíky a koně. Tyhle obrázky měst budoucnosti jsou svůdně hezké, ale buď jen nereálné anebo rovnou úmyslně lživé.Protože intenzivní produkci – výživu měst přímo v místě spotřeby – neumíme udržet bez hnojiv. A jediné hnojiva v biokvalitě nám produkují ona hospodářská zvířata. A že to je nějakých zvířat. Jen pro představu, co zbaští a různě zužitkuje tisícovka Čechů ročně: 610 slepic na vajíčka, 1400 kuřat výkrmových na maso, 275 vepřů, 55 krav, 60 krůt, 40 kachen, 20 ovcí, 16 ovcí, tři koně, dvě kozy a 1,6 husy.Když si představíte krásnou stověžatou Prahu, město nejdražší, musíte někde bokem mít i těch cirka 360 000 prasat. Které ten 1,39 milionu Pražanů do roka sní. A taky dvaasedmdesát tisíc krav, což je stádo pomalu velké jako Pardubice. Vegetariánské a veganské metropole budoucnosti sice budou k hnojení rostlinné výroby potřebovat hospodářských zvířat méně (přesněji, o řád méně), ale i tak je nemálo. Tohle „nemálo“ hospodářských zvířat, žijících prakticky v katastru měst, je pak přesně jedna z těch věcí, které do představ budoucnosti měst zatím futurističtí plánovači a snílci namalovat neumí. Byť bude jednou pro soběstačnost, udržitelnost, nezávislost lidských sídel stejně podstatná, jako fotovoltaické panely na každé autobusové zastávce.Chovat v prostředí moderních metropolí hospodářská zvířata (v prostředí přirozeně hlučném, stísněném, stresujícím) – zvlášť při dnešních nárocích na welfare a blahobyt, práva zvířat – se jeví být ještě větší výzvou, než třeba přechod na elektromobilitu. Ale jinak to nejspíš nepůjde, protože model zavážení před-zpracovaných živočišných bílkovin (masa) anebo upravených statkových hnojiv (výživy pro rostliny) není udržitelný.Naštěstí, anebo dost možná ke smůle a neštěstí, není třeba znovu objevovat Ameriku. Ten model, kdy početné lidské společenství nažívá ve velkých metropolích, přímo v nich si pěstuje potraviny pro svou vlastní spotřebu, a tuto rostlinnou produkci dotuje hnojivy vyprodukovanými zrovna tak ve městech chovanými zvířaty, tu už párkrát byl. Je to historií prověřený koncept. Dělali to tak Mayové i Aztékové. A jejich metropole byly – v těch časech – největšími sídly své doby. Jinými slovy, fungovalo to. Když měla Praha v předhusitských dobách okolo 40 000 obyvatel, aztécký Tenochtitlán tou dobou jich měl desetkrát tolik. Aztécká i mayská města byla – tehdy – běžně trojnásobky Londýnů, Paříží a Římů.Není to jen záležitost minulosti. I dnes existují a fungují skutečné milionové metropole, na principu sdružené rostlinné a živočišné výroby uvnitř městského plánu. V největším a hlavním městě Keni, Nairobi, mimochodem momentálně nejrychleji se rozrůstajícím městě Afriky, žije 4,4 milionu lidí a 4x tolik hospodářských zvířat. V Bamaku, největším městě Mali (s počtem stálých obyvatel shodném s Prahou), chová velká hospodářská zvířata 29 % domácností. Abychom nezůstávali jen v Africe – na deset milionů obyvatel dnes dotahující Mexico City funguje ve spotřebě živočišné výroby z 90 % na produkty, které vzniknou na katastru města. Chilská Florída, Bangkok, Dar es Salaam, Kinshasa. Lidé z těchto mnohamilionových metropolí si dnes dopřávají 60-80 % produktů živočišné výroby v samozásobitelském režimu, respektive masa a mléka z chovů na plánech měst. Funguje to, a běží to tak už po generace. A funguje to dobře: se „zvířecí“ populací v lidských městech typicky odpadají starosti s odpadky z potravin (a těch trestuhodně vyhodíme až 40 %). Zvířata ve městech snižují nezaměstnanost – i ten poslední bezdomovec může dělat pasáka. Lidé nezchudnou pod hranici hladu: zvířata, záhumenky a střešní zahrady jsou jejich živou bankou i v případě inflace. Zdravá „bio“ výživa – která je v bohatších západních zemí chudým lidem nedostupná, tvoří na globálním jihu základ výživy,Co z toho tedy plyne? Inu, že až se příště zasníte nad nějakou vizualizací překrásného města budoucnosti – nad místem plným radosti, hřišť, divadel pod širým nebem, vegetace a rostlých stromů na domech, vesele si hrajících dětí tam kde duněla a čmoudila auta... nad obrázky metropolí sterilně čistých, zásobovaných neméně jakostními čistými zdroji obnovitelné energie, koukáte se na nepravdivý výjev. Něco poplatné realitě asi tak jako ilustrace ve Strážné věži.Města budoucnosti – ta skutečně a funkčně udržitelná, soběstačná, samozásobitelská, resilientní – totiž vypadají trochu jako předměstí Nairobi, Lagosu, Bamaka či Bangkoku. A ta rozhodně nevoní a na jako z reklamy na Domestos určitě nevypadají. Jít za hezkým obrázkem - mít sen s vizí – je krásné. Ale pozor na střet s realitou. Ta nejpravděpodobnější podoba funkčních měst budoucnosti by vás pak mohla bolet.Zdroj: CZSO.cz, siani.se, Rural21.com, ArchDaily.com
