Začneme zlehka, aby byl čas se nadechnout. Fritillaria imperialis, česky řebčík královský, se totiž ještě vcelku dá vydýchat. Okrasná cibulovina s vcelku vzhlednými květy se na naše zahrady prosadila před přibližně pěti generacemi, a měla připomínat exotické vůně Kašmíru. Kdo ale tehdy věděl, jak voní Kašmír? Tenhle trifid o sobě dával vědět ostře sírovým až fenolickým zápachem. Krásná je - to ano – ale v zahradě ji radši vysaďte na odlehlé místo, a nestavte se k ní po větru. Křehkost a krásu nelze upřít ani porostům Tulbaghia violacea. Růžově-fialové kvítky česneku pokojového mají rozhodně něco do sebe. Jen škoda že se to neobejde bez opravdu výrazně nelibého česnekového odéru. Ono to nezní zle. Dokud tedy v horký letní den nezaprší, nebo se neudělá parno. To pak kytička dokáže, co umí. A celá zahrada připomíná aromatem namazanou topinku. Ostře česnekový náčich ulpívá na všem, a nic jiného než česnek pak ještě dlouho necítíte. Odskočíme si za „exotičtější“ Eucomis bicolor, jihoafrické parádnici, které se česky říká chocholatice. Hrozny květů, připomínající kotouče cukrové vaty, k sobě rozhodně přitáhne pozornost. Ale je to past. Přijít blíž totiž znamená ucítit cosi, co připomíná čerstvě vysířený sklep. Ve kterém nejspíš leží víc než jeden přiotrávený potkan. Tímto podivným puchem k sobě v květu láká hmyz, opylovače. Jestli se chcete kochat její krásou, musíte těch 6-8 týdnů květů nějak přetrpět. Přitvrdíme, protože zatím jsme jen škádlili citlivé čumáčky. A nasadíme těžší kalibr, v podobě drakovce, přezdívaného Ďáblův jazyk. Jde o áronovitou rostlinu s extrémním toulcem. Vypadá jako cosi z jiné planety. Nebo spíš lejno, které po sobě během přistání zanechal mimozemšťan. Rostlinka Dracunculus vulgaris totiž páchne. Tady prostě nemůžeme slušně, ten smrad je až vulgární. Promiňte, jako průjem z tatarského bifteku, do kterého chvilku svítí horké sluníčko? Je to zlé… a bude hůř. Nepřeháníme. Protože puch drakovce pomine za jeden den, ale Stapelia gigantea – hezky a výstižně česky se jí říká smrdutka velkokvětá – zapáchá vlastně pořád. Ve svém vzhledu je exkluzivní. Vypadá jako na pláž vyplavená mořská hvězdice. Až při bližším pohledu si povšimnete, že je chlupatá. A právě ten moment, kdy se k ní přiblížíte, zjistíte i to, že smrdí jako zkažené maso. Tedy, spíš jako mrazák plný jater, který někdo před týdnem vypojil ze zástrčky. Pro smrdutku je všechno v pořádku. Pachem láká své opylovače, mouchy masařky. Tuhle fintu s lákáním much ve velkém rozjíždí i Bulbophyllum phalaenopsis. Tedy epifyticky rostoucí mnohokvětá orchidea, původem z pralesů Papuy Nové Guineji. Sází na to, že když bude páchnout jako kanalizace po plošné deratizaci – tedy puch hnití, rozkladu, výkalů a spousty, spousty mrtvých hlodavců – někdo přiletí a postará se o její opylení. Je to nepochybně krásný a exotický kousek, který byste nejspíš ve skleníku ocenili. Ale ve vlastním zájmu si ji nepořizujte. Na další příčku v zápachu usadíme květinku, která si vydobyla světovou pozornost tím, že – údajně – připomíná ženské genitálie. Uznáváme, že to je dost laciný vtípek, a Hydnora africana, tedy pýchora africká, si jej nezaslouží. Rostlina má totiž poměrně unikátní životní strategii, prakticky celá roste pod zemí. Nad hlínu jen tu a tam vystrčí svůj nápadný květ. Jenže pak začne peklo. Pýchora totiž sází na velmi pronikavé aroma ucpané toalety na záchodcích vedle nádražní restaurace. Které někdo čistí ručním mixérem. Na území Indonésie se vyskytuje přes 40 000 druhů květin. Jako národní symbol si tu vybrali jen tři. A je nanejvýš s podivem, že jedna z těch tří je raflézie Arnoldova (Rafflesia arnoldii). Indonésie má z botanického hlediska skutečně co nabídnout, ale světu se prezentuje rostlinou, která má sice ten největší květ na světě – až přes 110 centimetrů v průměru – ale současně extrémně zatouchá. Běžně je nazývána corpse flower, protože smrdí stejně, jako rozkládající se nafouklá mrtvola. Která říhá. Je to šok, jako kdybyste šlápli na minu. Která nevybuchla, jen zasmrděla. Řeč je o severoamerické květince, která na první pohled připomíná křížence mezi naším áronem a ocúnem. Svěží listoví Symplocarpus foetidus nicméně kryje květ, který nad jiné vyniká enormním zápachem. Česky se téhle krásce říká skunkovka páchnoucí. Jako by rodové i druhové jméno mělo zdůraznit puch přejeté mršiny jednoho z nejsmradlavějších zvířat planety. Nečichat, nevonět, nešlapat. Připouštíme neznalost. Nevíme totiž, jak zapáchá zadek koňské mršiny. A ani to nejspíš vědět nechceme. Právě tento jistě vysoce originální puch pak má nejlépe charakterizovat odér, kterým je specifická sardinská rostlinka Helicodiceros muscivorus. Vůně zahnívající svaloviny, okořeněná navrch zápachem usedlého lejna, pomáhá rostlině lákat všemožný hmyz. Neživí se jím, není masožravka. Jsou to pro ni jen pomocníci, opylovači. I když není z největších, dokáže prý jeden Helicodiceros „provonět“ celé údolí kolem sebe. Už jsme tu zacítili ledacos, naše nosy si užili. Ale nepřekonatelným šampionem, co nabízí ultimátní smrad, je podle všeho zmijovec titánský (Amorphophallus titanum). Rostlina byla až do roku 1878 považována za mýtus, legendu. Trochu tomu napomohlo i to, že vykvétá nepravidelně (zhruba jednou za 6 – 14 let), a teprve pak se ukáže její rekordní, až dvoumetrový spadix. A taky se tím projeví, co vlastně rostlina umí. Zápach prý „dosáhne“ i šestikilometrové vzdálenosti, a na 200 metrů vás prý dokáže „sundat“ a dostat doslova do kolen. Vděčí za to celé sadě malodorantů, jež vytváří dokonalý mix odpornosti: představte si vlak s vagony uleželého limburského sýra, jak zastaví vedle odkrytého hromadného pohřebiště, vedle které si tlouštík sundává upocené ponožky, kterými se brodil močůvkou. Naštěstí rostlina „kvete“ jen krátce, a v noci.Zdroj: TreeHugger.com, Interflora.com, SouthernLiving.com, LawnLove.com, GardenningChanel.com, Toxicology.cz
