Pod porosty opadavých listnatých dřevin je stín mnohem světlejší a není ani stabilní, stálý. Jsou zde proto lepší podmínky pro výsadbu rostlin. Nemluvě o tom, že pod stálezelenými jehličnany se liší pH půdy, nejenže je pod nimi stín tmavý a stabilní. Rozkládající se jehličí půdu okyseluje. A také záleží na načasování stínu, třeba první jarní trvalky a jarní cibuloviny využijí jarní sluneční paprsky ještě předtím, než se opadavé dřeviny nad nimi začnou zelenat a bránit slunci. Navíc zde mají v tuto dobu obvykle ještě dosti vody. V každém případě ale platí, že se v každé zahradě najde nějaké zastíněné místo. A co teprve, když je zde dokonce ještě sucho. Pak se na stanovišti nebude dařit ani bohyškám, kapradinám či mechům. Prostě platí, že sortiment rostlin určených do stínu zahrnuje především druhy s vyššími nároky na vlhkost, čili svěží a vlhčí půdu, některé z těchto druhů patří dokonce mezi bahenní. A co víc, pod dřevinami, které rostlinám stíní, je i značná kořenová konkurence, prostě je obvykle plocha silně prorostlá právě kořeny dřevin. A ty bývají dosti nenasytné. Na vodu i živiny. Často nám pak nezbude nic jiného než výsadbu posunout na okraj kruhového půdorysu koruny dřeviny. A znovu opakujeme, ohromným problémem je častá kyselost půdy pod dřevinami a to nevyhovuje většině rostlinných druhů určených do zahrad. Navíc se konkrétně jehličí jehličnanů rozkládá dosti pomalu a půda je tedy též chudá na živiny (humus). lepší je proto upřednostnit blízkost opadavých listnáčů, kde dokonce využijeme rozkládajícího se listí, které rostliny obohacuje o živiny. Listí se rozkládá většinou o dost rychleji než jehličí a jeho rozkladem se netvoří kyselé prostředí. I v horších podmínkách si ale můžeme pomoci. A to dokonce i v případě půdy silně prokořeněné. Stačí na očištěný povrch (v případě travního porostu je třeba alespoň obrátit drny, časem se rozloží) uložit vrstvu nové zeminy a takto vzniklý záhon ohraničit, aby se nám materiál „nerozlézal“ do šířky. Nově vysazené rostliny tak nebudou konkurovat dřevinám (resp. i naopak). Stačí vrstva silná cca 20 cm lehkého, pro vodu a vzduch dobře propustného substrátu. V případě výsadby trvalek je ideální směs zahradnického substrátu, listovky a štěrku a nebo zahradní zeminy, listovky či kompostu a štěrku. Taková vrstva trvalkám výrazně usnadní prokořenění a sníží riziko kořenové konkurence. I situaci se suchem pak lze vyřešit, buďto pravidelnou zálivkou a nebo sofistikovanější instalací kapkovače. Když začnete hledat trvalky vhodné do stínu, bohatou nabídku nečekejte. Nejméně náročnými jsou žlutě kvetoucí mochničky (mochnička trojčetná (Waldsteinia ternata) a mochnička kuklíkovitá (W. geoides)). Tyto mochničky si nejen dobře poradí se stínem, ale i se suchem, lze je dokonce vysadit i na stanoviště slunná a vysýchavá. Prostě jde o odolné univerzály. Mochnička trojčetná se rychle rozrůstá a dovede dokonce nahradit travní porost, zatímco mochnička kuklíkovitá je typická trsnatým růstem. Ve výsadbách ji proto můžeme mnohem lépe kontrolovat. Pokud prostě chceme expanzi, volíme první druh a pokud vyžadujeme pestřejší směsici trvalek a kontrolu plochy, volíme ten druhý, trsnatý. Dalšími vhodnými druhy na místa stinná a sušší jsou škornice (Epimedium), které jsou prodávané v trsnaté i výběžkaté formě (škornice velkokvětá (Epimedium grandiflorum) a škornice červená (Epimedium rubrum)), zahradní bramboříky (Cyclamen), barvínek menší (Vinca minor), čemeřice korsická (Helleborus argutifolius), bergénie srdčitolistá (Bergenia cordifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus) a plicník měkký (Pulmonaria mollis).
