Rod vřesovištních rostlin libavka (Gaultheria) patřící do čeledi vřesovcovité (Ericaceae) zahrnuje přibližně 170 až 180 druhů především keřů. Rostliny pochází z Asie, Severní a Jižní Ameriky a Oceánie. Dříve dokonce byly druhy jižní polokoule řazeny do samostatného rodu, později však nebyly zjištěny podstatné morfologické a genetické rozdíly. Všechny druhy jsou proto dnes sjednoceny do rodu jediného (Gaultheria). Nejzdobnější jsou libavky svými barevnými plody, bobulemi, které mohou být bílé, růžové, červené i fialové. Plody jsou dokonce jedlé, ale pro svou až příliš mdlou chuť se nestaly oblíbenou potravinou. Jako okrasa slouží mnohem lépe. Výborně se vyjímají nejen ve společnosti vřesů a vřesovců, ale i rododendronů a japonských sasanek, mají společnou potřebu kyselé zeminy. Mezi libavkami najdeme i chuťově zajímavé a svěží výjimky. Libavky dorůstají obvykle výšky až 20 cm, jsou stálezelené a rostou keříkovitě. Jejich listy jsou tmavě zelené, na podzim získávají bronzově červený nádech. Od června do srpna libavky vykvétají kvítky džbánkovitého tvaru a barvy bílé až světle růžové. Kulovité bobule se na rostlinách udrží téměř celou zimu a jsou velice dekorativní. A třeba jako půdokryvná náhrada trávníku pod stíny stromů jsou neopakovatelné. Nízké poléhavé či plazivé a půdokryvné keříky mohou být i nižší jak 10 cm, na opačném konci vzrůstových rekordů je pak druh Gaultheria fragrantissima z pohoří Himálaj, což jsou menší stromky vysoké až 6 metrů.Stálezelené listy jsou střídavé (protilehlé u Gaultheria oppositifolia z Nového Zélandu), jednoduché a podle druhu dlouhé od 0,3 do 10 cm. Okraje listů jsou u většiny druhů jemně zoubkované, některé druhy je však mají i celokrajné. Květy jsou solitérní, některé druhy ale mají květy uspořádány v květenství hrozen. Zvonkovité až džbánkovité květy mají pěticípou korunu. Většina druhů plodí kulovité bobule, některé však mají i suché tobolky s mnoha malými semeny. V našich obchodech nejčastěji narazíme na libavku poléhavou (Gaultheria procumbens) a libavku hrotitou (Gaultheria mucronata). Libavka poléhavá je poměrně nenáročná trvalka pocházející z východu Severní Ameriky. Vyžaduje polostín a vlhkou, kyselou, rašelinnou půdu. Velice dobře ji můžeme kombinovat ve výsadbě právě s vřesy, vřesovci, azalkami a rododendrony, ale i keříky rodu Hebe. Může se stát, že i přes dobrou péči libavky vykvetou, ale neplodí. Důvodem je jejich dvoudomost. Bobule vyrůstají na rostlinách se samičími květy, pokud v blízkosti roste keř se samčími květy. Když si tedy domů přinesete rostliny s bobulemi, máte jistotu samičího pohlaví, je však třeba mít i rostliny samčí. Prodávají se ale také kultivary jednodomé. Určitě se vyplatí nakupovat u odborníků. Zajímavostí je, že květy a plody libavky poléhavé používali indiáni při léčbě bolestí i jako podpůrný prostředek při lovu nebo nošení těžkých břemen. Libavka totiž obsahuje v jednom gramu 10 mg salicylátu. A to je nejvyšší koncentrace salicylátu, jaká byla u rostlin zjištěna. Říká se jim proto indiánský aspirin. Bohužel jsou známé i vedlejší nežádoucí účinky, proto livbavky nenašly široké využití v medicíně. Libavkám se také říká americký horský čaj a indiánská zubní pasta, jelikož silice libavkám propůjčují jemnou mentolovou chuť. Po rozžvýkání nám v ústech zůstane svěží vůně připomínající ústní vodu. Pro líbání ideální.Zdroj: wikipedia.org, abecedazahrady.cz, zahrada-centrum.cz
