Nejznámějšími jsou u nás melouny vodní, tedy vlastně plody tykvovité rostliny jménem lubenice obecná (Citrullus lanatus). Lubenice je pěstována v mnoha kultivarech a přestože bývá běžně označována za ovoce (ostatně třeba anglické slovo fruit je společné pro plody ovoce i zeleniny), z botanického a pěstitelského hlediska jde o plodovou zeleninu, byť s tím zrovna gastronomie nesouhlasí. Druhým základním typem melounů je meloun cukrový (Cucumis melo). Oba druhy mají odlišný vzhled i chuť, jinak však jsou většinou ostatní rysy téměř společné, především pak nároky na pěstování. I když je zrovna na teplo a sluníčko cukrový meloun o trochu nenáročnější, přičemž má o cca 20 dní delší vegetační období.Další informace o melounech:Jak poznáme, že je meloun opravdu zralý?Jak dělíme zeleninu, která je plodová a co to vlastně znamenáNeobvyklá zelenina z celého světa, kterou můžete pěstovat ve své zahraděZnáte mexickou miniokurku?Podaří se nám vypěstovat meloun? A jak poznáme, že je zralý? Mírně odlišné nároky na teploty a rozdílná délka vegetační doby jsou dány především původem obou rostlin. Lubenice obecná pochází z africké Botswany, kde je dosud oblíbenou plodinou, zatímco meloun cukrový má centrum svého původu v Íránu, Arménii a na přilehlých územích směrem na západ a východ. Další menší centrum původu je pak v Pákistánu a severozápadních provinciích Indie a Afghánistánu. Ovšem pravá divoká forma melounu cukrového nebyla nikdy objevena, v domovině této plodiny najdeme několik příbuzných divokých druhů. Velmi pestrá je dnes nabídka kultivarů melounů, které se liší zbarvením, velikostí i chutí. Meloun vodní má dužninu vždy červenou až růžovou, zrnitou a velice vodnatou. Oproti melounu cukrovému pak většinou dosahuje mnohem větších rozměrů. Cukrový meloun je drobnější, dužninu má vláknitou až máslovou, barvy bělavé, žluté, oranžové a nebo nazelenalé. Slupka může být hladká nebo síťkovaná a zbarvená žlutě, hnědě a nebo zeleně. Meloun cukrový vypěstujeme v našich podmínkách mnohem snáze než vodní, v chladnějších oblastech (středních a vyšších polohách) je navíc třeba především meloun vodní pěstovat ve skleníku. Synonymem tepla je pak pro tyto rostliny především výhřevná půda. Navíc je třeba, aby byla bohatá na živiny, dobře propustná a dovedla si udržet vodu. Ideální jsou pro ně chráněné polohy s celodenním osluněním. Při pěstování melounů v mírném klimatickém pásu se osvědčila černá netkaná textilie a nebo fólie, jelikož černá barva přitahuje sluneční paprsky a akumuluje teplo. A to se pak uvolňuje právě i po setmění, kdy je i v létě v noci a k ránu chladněji. Bonusem je schopnost materiálu zadržovat vláhu a eliminovat růst plevelů. Vysoké nároky melounů na živiny zajistíme důkladným prohnojením organickým hnojivem na podzim a na jaře pak ještě přidáním dobře uleželého kompostu. Navíc je třeba při výsadbě sazenic nastlat do jámy pod každou rostlinu uzrálý hnůj a nebo kompost. Někteří zahrádkáři vysazují melouny přímo na kompost, třeba spolu s dýněmi. V období růstu, kvetení a plození je navíc třeba přihnojovat zálivkou. Použít lze ve vodě rozpustná anorganická hnojiva (ideálně hnojiva určená pro plodovou zeleninu, třeba rajčata) a nebo kopřivovou jíchu, případně jíchu s přídavkem více druhů bylin. Co se týká zálivky, melouny stále pijí a pijí, vody nemají nikdy dost. Platí tedy, že čím častěji a více zavlažujeme, tím lépe. Pozor ale, nejsou to vodní rostliny ani bahenní. Výpar závlahy zamezíme právě černou netkanou textilií či fólií, případně vhodnou mulčí (např. slámou, díky které navíc nebudou plody ležet v hlíně, ostatně to i díky fólii či textilii). Minimální zálivka při dobrém zamulčování je dvakrát týdně cca 10 litrů vody na rostlinu. Snesou to však i denně, pokud zrovna neprší a panují vedra. Melouny patří mezi zeleninu, kterou musíme začít včas rychlit. Ideální výsev do květináčků je v polovině dubna a do té doby, než půjdou sazenice na finální stanoviště (raději až koncem května, kdy již nehrozí mrazíky, ne dříve jak po polovině května, tedy po ledových mužích) je dobré ještě jedno přesazení do větších nádob, rostliny porostou rychleji a lépe. Semínka sejeme po dvou až třech cca 1 centimetr hluboko pod povrch. Pravidelně zaléváme a substrát a udržujeme vlhký. Výsadbu na finální stanoviště provádíme po zálivce sazenice včetně kořenového balu. Po zálivce proto, aby se nám bal nerozpadal. Kořínky jsou jemné a snadno by se mohly poškodit. Ostatně stejně vysazujeme i okurky a dýně. Stonky se vůbec nemusíme bát zasypat až po první listy, proto je třeba hluboká jáma. Tu na dně vysteleme dobře uleželým hnojem či kompostem, zakryjeme vrstvičkou zeminy a vysadíme sazenici. Poté ji zasypeme zeminou, zatlačíme a podle potřeby ještě přidáme trochu zeminy. Je dobré, když bude kruh kolem sazenice trochu níž než půda na zbytku záhonu. Je to kvůli zálivce. Dokonce ještě můžeme pomocí zeminy misku zvýšit. Půdu kolem rostlin hned po výsadbě zamulčujeme a nebo přikryjeme černou textilií či fólií. Na začátku léta nám melouny začnou kvést. O jejich opylování se postarají včely a jiný hmyz, ve skleníku však bude lepší si pro jistotu pohrát se štětcem a z tyčinek přenést pyl na blizny. Plody se tvoří a dozrávají až na konci léta. Jejich velikost je závislá na množství živin, vláhy a teplotě. Za chladnějšího léta je úroda nižší a horší jakosti (velikosti plodů i chuti). Že je meloun zralý poznáme tak, že plod začne vonět, kolem stopky praská, na poklep zní dunivě (dutě jako soudek) a zdola je nažloutlý. Zralému plodu odstřihneme stopku a můžeme konzumovat. Melouny sklízíme postupně a jejich konzumace musí být poměrně rychlá. Skladování je možné nejvýše po dobu 10 dní ve vlhké a studené místnosti. Třeba ve sklepě. Pokud dodržíme výše zmíněný postup, nemělo by být vypěstování vlastních melounů problém. Rizikem je pouze chladné a deštivé léto. Především na začátku po výsadbě sazenic je také dobré ještě hlídat noční a ranní teploty a na noc přistupovat k zakrývání rostlin bílou netkanou textilií, je-li to třeba.
