Mollie Engelhart doslova uvádí: „Kamkoli se podívám, všichni mluví o změně klimatu. Řešení se navrhuje nespočet – elektromobily, maso z laboratoře, technologie pro záchyt uhlíku – ale jen málokteré z nich se věnuje skutečné příčině problému. Mezitím to nejúčinnější a léty prověřené řešení zůstává bez povšimnutí - regenerativní zemědělství.“ Mollie o sobě říká, že je regenerativní farmářkou, která nejenže věří v principy obnovy půdy, návratu ekosystémů a hospodaření, které váže uhlík do země, ale dokonce podle nich žije a pracuje. Nejde tedy o člověka ponořeného v publikovaných moudrech, který by se snažil vytvořit si z nich vlastním rozumem analýzu. Jde o dámu, která tvrdí, že vidí každý den výsledky svého hospodaření na vlastní oči. Má prý všude okolo sebe zdravější půdu, silnější plodiny, rozmanitější přírodu a dobytek. A to vše prospívá bez chemických zásahů. Zároveň ale také vidí, jak současný systém působí aktivně proti tomuto přístupu. Co to znamená? Že podle ní společnost dává přednost průmyslově výdělečným řešením před jednoduchými metodami blízkými přírodě. Dokonce tvrdí, že se o regenerativním zemědělství nemluví proto, že se na něm nedá vydělat. Podle Mollie je průmyslové zemědělství založené na závislosti, konkrétně na chemických hnojivech, pesticidech a geneticky upravených semenech. Vesměs přitom funguje na monokulturách, které půdu vyčerpávají, čímž se zvyšuje spotřeba chemie. Firmy sice na těchto vstupech vydělávají miliardy, celý systém je však dotován vládami. Nesmysl, kde se peníze jenom přehazují lopatami z místa na místo. Oproti tomu regenerativní přístupy budují úrodnost přirozenou cestou, tedy pomocí meziplodin, rotace pastvy a kompostování. Když ale zemědělci obnovují půdu pomocí přírodních cyklů, chemický průmysl přichází o zákazníky. Mollie dále říká: „Proto nikde nevidíte miliardové reklamní kampaně na podporu regenerativního hospodaření. Neexistuje žádný korporátní gigant, který by vydělával na tom, že farmář sází meziplodiny nebo pěstuje dobytek spolu s plodinami. Peníze proudí do odvětví, která farmáře drží v závislosti na hnojivech, patentovaných semenech a stále rostoucích státních subvencích.“ A Mollie doplňuje: „Tytéž síly, které vytvořily náš průmyslový potravinový systém, dnes ovládají i vyprávění o klimatických řešeních. Je totiž mnohem snazší prodat větrné turbíny, solární panely nebo elektromobily než zásadně změnit způsob, jakým hospodaříme. Obnovitelné zdroje se staly mnohabilionovým průmyslem, do něhož proudí dotace, státní pobídky i globální investice. Mezitím regenerativní zemědělství – přístup, který může reálně zvrátit ekologické škody a vázat uhlík ve velkém měřítku – zůstává stranou. Proč? Protože je téměř nemožné jej zpeněžit tak, jak to dokážou jiné obory.“ Přirovnání a závěry regenerativní farmářky jsou zdrcující:Když firma prodá elektromobil, solární farmu nebo větrnou turbínu, vydělává. Když farmář pěstuje různorodé plodiny, obměňuje dobytek a obejde se bez chemie, nikdo kromě něj a místní komunity na tom nezbohatne. Všichni ale získají zdravější půdu i potraviny.Kdyby nám opravdu šlo o snížení emisí a obnovu rovnováhy v přírodě, regenerativní zemědělství by stálo v čele klimatických strategií. Protože však negeneruje zisky pro ty, kteří ovládají debatu, je odsouváno na okraj.Mnohá řešení, o kterých dnes slýcháme – uhlíkové kredity, laboratorní maso, kompenzace za obnovitelné zdroje – nemají problém vyřešit, ale zpeněžit.Uhlíkové trhy dovolují velkým znečišťovatelům vykoupit se z odpovědnosti místo toho, aby emise skutečně snižovali nebo regenerovali půdu.Slyšíme, že maso z laboratoří „zachrání planetu“ tím, že omezí metanové emise krav. Jenže nikdo už neříká, že správně vedený chov dobytka je zásadní pro zdravé ekosystémy. Střídání dobytka při spásání trávy obnovuje půdu, ukládá uhlík a podporuje biodiverzitu. Místo toho se ale protlačují průmyslové, syntetické potraviny, které jsou kontrolované hrstkou korporací.Pokud je regenerativní hospodaření tak účinné, proč ho nedělá víc farmářů? Protože státní politika je žene opačným směrem.Zemědělské dotace masivně podporují průmyslové monokultury (kukuřici, sóju, pšenici), tedy plodiny, které půdu vyčerpávají a vyžadují obrovské množství chemických vstupů. Místo podpory regenerace půdy jsou zemědělci motivováni k produkci co největšího objemu co nejlevněji. Bez ohledu na ekologické důsledky.Zároveň stát omezuje regenerativní zemědělce zbytečnými regulacemi. Například syrové mléko (výživově bohaté a plné probiotik) je kvůli přísným zákonům těžko dostupné, zatímco ultra zpracované produkty z velkochovů, plné syntetických vitamínů, se prodávají jako „zdravé alternativy“.Nejmocnější klimatické řešení nemusíme vymýšlet. Už existuje. Je jím zdravá půda.Regenerativní zemědělství obnovuje krajinu, posiluje odolnost a snižuje emise přirozenou cestou. Nepotřebuje syntetická hnojiva, miliardové dotace ani korporátní patenty. Vyžaduje pouze návrat k tomu, co funguje.Aby se tak ale mohlo stát, musíme přestat čekat na shora řízená řešení od těch, kdo krizi způsobili. Musíme si vzít potraviny a hospodaření zpět do vlastních rukou. Podporovat regenerativní farmáře, požadovat zákony, které odměňují zdravou půdu – a odmítnout iluzi, že nás z ekologické katastrofy zachrání technologie.„Jsem farmářka, matka a správkyně půdy,“ říká o sobě Mollie Engelhart. „Vím, co funguje, protože to každý den vidím. Otázka nezní, zda je regenerativní zemědělství řešením. Otázka zní: Proč ho nepoužíváme?“Další zajímavý článek od Mollie Engelhart: Když se rozpadá půda, rozpadáme se i myZdroj: Epoch Times
