Stálezelená rostliny, čili nikoli jen listnaté dřeviny, jsou v botanickém slova smyslu takovými rostlinami, které mající celoročně živé listy či jehlice, jsou tedy celoročně olistěné. Naopak opadavé rostliny kompletně ztrácí veškeré zelené olistění na část roku. Navíc existují i druhy poloopadavé (u nás např. modřín), které se zbaví jen části svého olistění. Například většina u nás známých jehličnanů patří mezi typické stálezelené dřeviny (s výjimkou modřínu). Musí též rozlišovat, zda olistění, které na rostlinách zůstává, je živé a nebo nikoli. Například duby se nezbaví všech listů, ovšem všechny listy uschnou, čímž brání v zimě odparu vody, kterou za mrazů a suchy dřevina získává jen obtížně.U latinských názvů rostlin se pak setkáváme s druhovým jménem stálezelená - sempervirens. Zmiňme například Buxus sempervirens (zimostráz vždyzelený). Kromě výrazu stálezelený se též používá synonymum neopadavý, zřídka pak vždyživý a vždyzelený. Tvar, zbarvení a další vlastnosti listů stálezelených rostlin se významně liší. Především u venkovních druhů, které rostou v zahradách a parcích i za mrazů, aniž by své listí ztrácely a to usychalo, existuje více mechanismů, jak se rostliny brání zvýšenému výparu vody. Listy bývají často tuhé až kožovité, velmi často lesklé, některé však také mívají ohromné množství trichomů.Trichomy (chlupy, chloupky) představují jakési odění rostlin (indumentum), které rostliny chrání před nadměrnou radiací a přehřátím, snižují transpiraci, omezují konzumaci rostlin herbivory. U některých vodních rostlin též vytvářejí nesmočitelný povrch. Mohou být také přeměněny v lapací orgány u rostlin masožravých. Trichomy jsou vlastně pokožkové výrůstky, které vznikají vychlípením epidermální, případně rhizodermální buňky. Často vznikají z buněk, které se tvarem a velikostí liší od ostatních pokožkových buněk (tzv. trichoblastů). Tvar, hustota, rozmístění a prezence či absence trichomů jsou významnými determinačními znaky rostlin. Pro stálezelené rostliny též platí, že trvanlivost jejich listů přesahuje většinou jeden rok (staré listy krátce po vyrašení nových listů opadají) a dosahuje maximálně 45 let (např. u Pinus longaeva). Obecně však platí, že druhy s listy, jejichž životnost přesahuje 5 let, jsou velice vzácné. Dalším zvláštním druhem stálezelené rostliny je Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis Hook. f.), která vytváří pouze 2 velmi dlouhé listy. Ty jsou pak neopadavé údajně pod dobu 20 až 40 let. Specializací této rostliny je oblast Namibské pouště.Obecně platí, že stálezelené listnaté rostliny jsou typické pro tropické a subtropické vegetační pásmo. V našich zahradách a parcích pak v zimě prosperují ty druhy, které přivykly drsnějšímu klimatu. Například v zemích svého původu zasahují až do vysokohorských oblastí, případně jde o druhy, které se staly sukulentními a dovedou přežít i dlouhá sucha.V každém případě pak platí, že v chladném podnebí se stálezelené listnaté druhy omezují na nízké keře a nebo jehličnaté stromky. Jejich vzrůst je tedy významně menší než v teplých oblastech. Některé lépe odolávají ve skupinách, kdy se před chladem chrání navzájem. Především pak vůči chladnému a vysušujícímu větru. V mírném klimatickém pásu se většina rostlin na zimu chrání opadem listů a zimním spánkem před nízkými teplotami a vlivem mrazu. Metabolismus těchto rostlin je tak v chladném období značně zpomalen. Co se týká rostlin stálezelených, jejich předností je úspora dostupných živin, ketré by jinak každoročně potřebovaly k tvorbě nových listů. Daří se jim proto i v chudších půdách.V okrasném zahradnictví jsou velice oblíbené tropické stálezelené rostliny, ty jsou však většinou pěstovány v nádobách a na zimu je musíme zazimovat, čili ochránit před mrazem, ukrýt na místě chladnějším, ale kde nemrzne (např. Aucuba). Podmínky mírného pásma pak ve venkovních podmínkách snášejí především některé druhy subtropické (např. některé druhy zimolezu - Lonicera pileata a nebo zimostrázu - Buxus sempervirens). Přesto se vyplácí i tyto rostlin chránit před mrazem například chvojím. Při silných mrazech pak trpí dokonce i domácí stálezelené listnáče (např. břečťan, hlohyně, mahónie, cesmína a vřes). Ovšem výhodou stálezelených druhů je, že po promrznutí obvykle na jaře dobře znova obráží, často je to pak ale horší s jejich kvetením.Dalším specifikem stálezelených druhů je i v zimě potřeba hojné zálivky, pokud zrovna nemrzne. Usnadníme jim tak přežití do další sezóny. I přes silnou ochranu listů je u těchto druhů transpirace značná, vlastně stále transpirují. Některé stálezelené rostliny jsou dokonce nebezpečnými invazivními dřevinami. Například v sousedním Rakousku a nebo ve velké Británii doslova řádí nepůvodní druh pěnišníku (Rhododendron). Ten spolupracuje s houbami které ničí v okolí pěnišníků všechny ostatní rostliny (alelopatie). Po určité době je pak okolo těchto pěnišníků prostor bez jakékoli jiné vegetace (badland). Pěnišníky přitom utíkají do přírody zahrádkářům, nejčastěji jako odvážené s jiným odpadem do lesa. V našich podmínkách se pro změnu rychle šíří mahonie (Mahonie aquifolium). …Navzdory býložravcům je mahónie schopná pravidelně vykvétat a postupně ve volné přírodě kompletně pokrývat lesní půdu. Nejvyšším stromem světa je sekvoj vždyzelená (Sequoia sempervirens), myrtová větvička je symbol něčeho věčně trvajícího, zeleného, živého, též symbolem lásky, větvička cesmíny (Ilex) je pro změnu symbolem Vánoc, symbolem úspěchu je věnec z vavřínu ušlechtilého (Laurus nobilis).
