Oměj (Aconitum) je rostlinný rod z čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae). Rod zahrnuje přibližně 320 druhů rozšířených po celé severní polokouli s výjimkou tropů. Na našem území se vyskytuje 5 původních druhů oměje, ze kterých jsou nejznámější oměj šalamounek (Aconitum plicatum, syn. Aconitum callibotryon) a oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum). Obzvláště oměj šalamounek je pak v naší přírodě vzácný a ohrožený, oproti oměji podzimní však kvete na jaře. V celé Evropě je udáváno přibližně 27 druhů omějů. Oměje podzimní (Aconitum carmichaelii) vysazujeme na rozdíl od většiny ostatních trvalek do polostínu. A jelikož v listopadu již kvetou v podstatě jen chryzantémy (Dendranthema), vřesy (Calluna), astry (Aster) a pozdní šafrány (Crocus), vypadají v zahradě kvetoucí oměje doslova jako zázrak. Ovšem velice nebezpečný! Ostatně v historii travičství mají oměje své nezastupitelné místo. Jinak je rostlinný listopad zdobný již jen zbarvujícími se opadávajícími listy opadavých listnáčů. A také plody některých rostlin, které vydrží až do zimy. Nápadně kvetoucí oměj podzimní oživí na podzim polostinné a vlhké kouty zahrad stejně jako jejich studené severní části. Pokud bychom se však chtěli oměje dotknout, musíme si nasadit rukavice, prudce jedovatá je celá rostlina. Květní laty oměje podzimní nesou přibližně 4 cm velké modrofialové květy ve tvaru kalíšků, shloučené do hroznů, které obrůstají celou horní část vysokého stonku. Dorůstá výšky až cca 150 cm, některé zdroje uvádějí, že rostliny není třeba podpírat, jelikož je jejich vzpřímený a dlouhý stonek velice pevný, když se ale podívám z terasy na kout zahrady, kde nám právě nyní kvetou, je mi jasné, že v příštím roce budeme muset oměje minimálně svázat. Paprskovitě se povalují po záhonu. Květy nabízí mnoho nektaru i pylu a jsou velikostí i tvarem přizpůsobeny opylování čmeláky, tedy hmyzem s dlouhými sosáky. Oměji podzimní se nejlépe daří na stanovištích chladnějších, polostinných a vlhčích. V přírodních zahradách jsou ideální do méně udržovaných koutů a jako podsadba stromů, hodí se také k severně orientovaným stěnám domů, zídkám a plotům. Preferují půdu vlhčí, humózní a dobře propustnou, nikdy však trvale přemokřenou. Přemokření způsobuje hnilobu krčku a stonku. Každé jaro je dobré tyto trvalky přihnojit například rohovou moučkou, dostatečně uleželým hnojem a jinými organickými hnojivy, třeba i kompostem. Co oměje vyloženě nesnesou, to je přesazování, stanoviště proto před výsadbou volíme velmi pečlivě, s rozmyslem. Kvetení v příštím roce podpoříme tím, že tyto trvalky po odkvětu uřízneme těsně nad povrchem půdy a na záhonech necháme jen pár rostlin určených na semena. Nejsnadnější množení oměje podzimní je vegetativní pomocí oddenků, které vyhrabeme ze země. Oddenek rozdělíme na několik částí s pupeny a opět vysadíme. Vegetativní množení můžeme provádět na podzim i na jaře. Pozor však, i při této činnosti je třeba pro vysokou jedovatost rostliny používat rukavice. Oměje jsou prudce jedovaté od hlízy až po květ. Z obsažených alkaloidů je nejnebezpečnější akonitin, vůbec jeden z nejprudších známých jedů. Například jeden gram čerstvé rostliny oměje šalamounku obsahuje přibližně 2 až 20 mg akonitinu, přičemž smrtelná dávka této látky pro dospělého člověka je 3 až 6 mg. Pozor tedy, i požití malého kousku rostliny může mít nedozírné následky. Příznaky otravy se projevují již při požití 0,2 mg akonitových alkaloidů. Kromě oměje podzimní (Aconitum carmichaelii) najdeme v zahradnictvích také oměj zahradní (Aconitum cammarum), což je hybrid vzniklý křížením oměje šalamounku horského (Aconitum napellus subsp. neomontanum) a druhu Aconitum nasutum. Koupit si můžeme také oměj Karmichelův (Aconitum carmichaelii) a vzácněji zmíněný oměj šalamounek horský. O oměji se zmiňuje básník Ovidius, když zaznamenal, že řeckému hrdinovi Héraklovi uložil mykénský král Eurystheus vykonání řady těžkých prací. A jednou z nich bylo vynesení strašlivého trojhlavého psa Kerbera z podzemní říše mrtvých. Když ale Hérakles psa vlekl ven, pěna ze všech tří tlam obludy kapala na zem a právě z této pěny vyrostla prudce jedovatá rostlina pojmenovaná oměj. Tím se stala nezastupitelnou součástí v historii travičství. Žárlivost či touha po dědictví? Touha po moci? Žádný problém, oměj to zařídí. Ostatně otravný nápoj z oměje namíchala dle starověké báje již Médeia Théseovi, tak je psáno v Ovidiových Proměnách. Latinské rodové jméno oměje (Aconitum) pochází z řeckého slova akoniton, které lze interpretovat jako rostlinu na holých skalách (en akonais) a na útesech rostoucí. Ovidius tvrdil, že lid tuto rostlinu nazývá skalákem.Zdroj: wikipedia.org, abecedazahrady.cz, dumazahrada.cz
