Necháte doma na stole otevřenou láhev nějakého více procentního alkoholu a po návratu domů vás nepřivítá váš pes. Leží na pohovce ve stavu podobném bezvědomí a má vás tak nějak “na háku“, jak se lidově říká. Příběhů, kdy se zvířata dostala do kontaktu s lidskými drogami, je známa spousta. Jedny jsou smyšlené a jiné pravdivé. Některé natolik zajímavé, že neunikly ani pozornosti filmařů. V kinech se například objevil film Medvěd na koksu, který byl natočen podle skutečné události. Film je o zvířeti, jež se náhodou dostalo k desítkám kilogramů kokainu a pozřelo je. Pašerák Andrew Thornton drogu evidentně ztratil. Nemá nyní smysl rozebírat, co si filmaři domysleli a jak příběh poskládali, kokainem předávkovaný medvěd zaujal již jen proto, že se lidé s něčím podobným dosud nesetkali. Vědělo se dokonce, že medvědi v lidských obydlích neopovrhnou ani marihuanou či alkoholem. Ale kokain? A v takovém množství? Jenže to se stále ještě pohybujeme v lidském světě ovlivňování mysli, psychotropních drog a halucinací. Světě stavů, které nám mají umožňovat objevování nových světů a rozšiřování vlastního vědomí. Je to prý stejně tak přirozené jako potřeba přijímat potravu, dosáhnout sexuálního uspokojení či být ve společnosti jiných lidí. V některých kulturách a civilizacích (zaniklých i stále ještě přežívajících) byly a jsou změněné stavy vědomí dokonce považovány za projevy vůle bohů. V některých subkulturách současné civilizace je to podobné. Ve světě lidí zůstáváme i v případě klokanů, kterým se zalíbila maková pole. Tasmánie patří mezi největší vývozce morfia pro potřeby farmaceutického průmyslu, ovšem pěstovaný mák je zároveň oblíbenou potravou místních klokanů. V roce 2009 dokonce proběhlo v australském parlamentu jednání o zabezpečení tasmánských opiových (makových) polí. Klokani prý vždy vtrhli na pole a snědli tolik makovic, že začali dezorientovaně poskakovat v kruzích a ničit tak další úrodu. Na našem území si makových polí evidentně žádný živočišný druh tolik nevšiml, jinak bychom již problém řešili také. Jsme totiž největším světovým producentem máku pro potravinářské účely. Když se ale posuneme dál, do divoké přírody, zjistíme, že si mnozí tvorové též ulétávají na psychotropních látkách. A to takových a na takových místech, že se to od nás lidí prostě nemohli naučit. Krásným příkladem jsou delfíni. Ti si totiž doslova ujíždějí na halucinogenních rybách, konkrétně rybách z čeledi čtverzubcovitých, které jsou díky tetrodoxinu extrémně jedovaté. Dokonce prý jde o druhý nejsilnější jed v živočišné říši, hned po jedu konkrétního druhu šípových žab. Delfíni se dokonce sjíždějí skupinově, posílají si jedovatou, bezbrannou a vzteklou oběť ve skupinách mezi sebou. Poté se vznášejí u hladiny v povznešeném stavu. Důkazem jsou záběry v dokumentu BBC Spy in the Pod. Pokud je to opravdu záměr a “povznášející otrava“ není jen důsledkem neopatrné hry, je to vlastně podobné, jako když si mladí lidé podávají jointa. Jedovaté ryby delfínům evidentně chutnají a dle pozorování prý především mladým samcům. Zajímavé je, že si stejnou rybu oblíbili Japonci k přípravě životu nebezpečného pokrmu zvaného fugu. Ti však jed odstraňují. Lemuři a malpy se pro změnu potírají stonožkami, tedy konkrétně těmi druhy jihoamerických stonožek, které mají pro svou obranu zásoby několika vysoce toxických látek. Primáti stonožky sbírají, dráždí a jejich výměšky si pak potírají svá těla. Logicky by mohlo jít spíše o ochranu například před parazity a možná i predátory, jenže opice si stav své intoxikace evidentně užívají. Navíc není výjimkou, že stonožku podává jedna druhé doslova z ručky do ručky. Opět to připomíná lidské skupinové kouření jointa. Je také známo, že koně vyhledávají psychoaktivní rostliny, například vlnici z čeledi bobovité, která produkuje alkaloid swainsonin. A právě tuto bylinu konzumují ve značném množství pro její omamné účinky. Co na tom, že jim rostliny způsobují zdravotní komplikace. To divocí koně neřeší, zato farmáři se snaží zoufale tuto rostlinu ze svých pastvin vymýtit. Studie odborného časopisu Journal of Animal Science z roku 2003 prokázala, že koně požívající vlnici 2 týdny, vykazovali známky deprese a značně ubývali na váze. Je to dáno tím, že swainsonin reaguje s metabolickými enzymy a vyvolává nadměrnou tvorbu jednoduchého cukru manózy v nervových buňkách. V extrémních případech může dokonce dojít ke kardiovaskulárním onemocněním, neplodnosti a neurologickým potížím. Prostě budete muset svého koníka poslat ke cvokaři. Dokonce i alkohol objevila i jiná zvířata, nejen lidé. Například Tana péroocasá (druh připomínající veverku) obývající tropické lesy Indonésie, Malajsie a Thajska, je známa vysokou tolerancí k alkoholu. Zkvašený nektar palmy rodu Eugeissona dokonce představuje pro tento druh hlavní zdroj potravy. A obsah alkoholu? 3,8 %. Vzhledem k množství požívaného nektaru je to, jako by člověk (dospělý muž) za každou noc vypil cca patnáct deseti stupňových piv. Pokud jste takoví přeborníci, jste jako tana péroocasá. Živočich má však oproti vám velkou výhodu, dovede totiž alkohol odbourávat výrazně rychleji a efektivněji. Intoxikace tudíž není viditelná. Zkvašené hmotě (například ovoci) holdují i některé druhy netopýrů, aniž by se opili. Jinak je tomu však u většiny opic a primátů. Ti se dokonce naučili alkohol krást turistům, je to snadnější a “výživnější“ než jen sběr fermentovaných plodů. A například kočkodani vykazovali podle výzkumu při konzumaci alkoholu chování až překvapivě podobné chování lidskému. A vědci šli ještě dál a rozdělili opičí alkoholiky do několika skupin: Společenští pijáci (preferují sladší nápoje s menším obsahem alkoholu, navíc konzumují výhradně ve společnosti jiných opic), pravidelní pijáci (preferují nemíchané drinky a jde většinou o dominantní, vůdčí typy) a nárazoví pijáci (nejnebezpečnější skupina, vykazují agresivitu a při neomezeném množství alkoholu se dovedou rychle upít k smrti). A pozor, dokonce se mezi kočkodany našli i abstinenti. Zajímavé je též, že příslušníci všech čtyř zmíněných skupin jsou zastoupeni ve stejném poměru v populaci lidské i populaci kočkodanů. Jednoduše řečeno jsme se obloukem dotkli poznání, že lidské vzorce užívání omamných a psychotropních látek jsou evolučně hluboko zakořeněné. Prostě a jednoduše, představte si sjetého pradědka opočlověka a jste doma. A slyšeli jste někdy o opilých ježcích? Tak pozor, slimáci, které s oblibou chytáme do pivních pastí, jsou oblíbenou potravou ježků. A v Británii si všimli, že ježci doslova pořádají nájezdy na nádobky s pivem plné slimáků. Konzumují přitom obojí a jsou pak tak opilí, že prostě usnou a přestanou se bránit predátorům. Pokud jste už někdy usnuli podroušeni na lavičce v parku a byli okradeni, dopadli jste mnohem lépe než opilý ježek. Velmi pikantní jsou pak alkoholové stavy titěrných octomilek, které mají ojíněné alkoholem homosexuální sklony. Pořád je to však lepší než naše vosy, jejichž agresivitu po požití alkoholu zná určitě každý. Drogám se však nevyhýbají ani šelmy. Lidé využívají liánu Banisteriopsis caapi jako jednu z rostlin určených k přípravě ayahuascy. Ta obsahuje specifické alkaloidy, které zesilují působení halucinogenu DMT. A to tak, že blokují enzymy, které by DMT mohly rozložit před nástupem halucinací. Jenže listy této liány vyhledávají i jaguáři. Asi na to přišli tak, že prostě potřebovali čistit svůj trávicí trakt. Prvotními příznaky pozření drogy jsou totiž zvracení a průjmy. Na druhou stranu by však podle studie uveřejněné v časopise Journal of Psychoactive Drugs mohlo pojídání listů liány zlepšovat smyslové vnímání jaguárů. Jednoduše jim liána může pomáhat při lovu. Dokonce bylo pozorováno až bláznivé válení v trávě po požití drogy. Pokud si v drahých restauracích rádi debužírujete na lanýžích, vězte, že tyto podzemní houby obsahují anandamid, který tvoří základ endokanabinoidního systému v lidském těle a je strukturou podobný THC. A stejně jako lidem, chutnají lanýže i prasatům. Sjíždějí se? Vždyť jde vlastně o celkem nepěkně vyhlížející a obtížně získatelné houby nevalné výživové hodnoty. Tak proč by je prasata preferovala? A proč my lidé? Mimochodem, jeden z objevitelů anandamidu, český chemik Lumír Hanuš, vyšel ze slova “ananda“, které znamená v sanskrtu “blaho“. To takoví sobi pro změnu neopovrhnou muchomůrkou červenou, též známou halucinogenní houbou, která je u nás označována za jedovatou, aby náhodou nikoho nenapadlo to zkoušet. A ona skutečně i jedovatá je. Muchomůrky jsou přitom velké, výrazné, snadno se najdou a v určitém ročním období je jich nadbytek. Rostou na severní polokouli v lesích mírného pásu jehličnatých i smíšených a opravdu je jich v sezóně dost. A právě muchomůrka červená prý byla jednou z přísad v posvátném nápoji soma, který je zmiňován v nejstarších hinduistických textech. Sobi však posvátné nápoje nepotřebují, prostě muchomůrky červené rovnou žerou. Dokonce prý existují svědectví o intoxikovaných sobech, kteří poskakují po lese pod vlivem halucinogenních látek (R. Gordon Wasson, kniha Soma: Divine Mushroom of Immortality, čili Soma: Božská houba nesmrtelnosti). A nejenže existují, ale domorodci si takového chování nemohli v severních končinách nevšimnout (sever Evropy a Sibiř). A právě šamani kmenů v těchto oblastech se nechali soby inspirovat k experimentům s houbou. Reportáž BBC z roku 2009 například ukázala, že příslušníci laponského kmene Sámů užívají muchomůrku červenou při svých magických rituálech již po mnoho generací. Dokonce existuje tvrzení, že Sámové, sobi a halucinogenní účinky muchomůrky byli inspirací pro tvůrce příběhů o Santa Clausovi a jeho létajícím sobím spřežení. V některých kmenech dokonce pijí moč intoxikovaných sobů, jelikož nebezpečné toxiny jsou odstraňovány trávením, halucinogeny však v moči zůstávají.Zdroj: ekolist.cz, idnes.cz, magazin-legalizace.cz, aktualne.cz, zoomagazin.cz, irozhlas.cz
