Jeden moudrý člověk kdysi řekl, hlavu člověk může mít v oblacích, ale musí přitom stát pevně na zemi, na té Zemi, po které chodí, ze které povstal. Kotva je základ. A rostliny to moc dobře vědí stejně jako bojovníci bojových umění. Rostlinnou kotvou je nejčastěji půda a půda, to je země, zemina, hlína. Ta hlína, po které my lidé sice chodíme, ale rostliny se v ní drží svými kořeny a dokud je doslova nevyrveme, nepustí. Trvalky se dokonce před zimou do země ukryjí, žijí jen v podzemí, dokud se zase neoteplí. Přežívají v podobě kořenů, kořínků a vlášení, hlíz, cibulek a oddenků. Dobrou půdu, půdu obdělávanou, vyživovanou a čechranou přitom poznáme na první pohled. Karel Čapek o dobré půdě napsal: “Dobrá půda, tak jako dobré jídlo, nesmí být ani příliš mastná ani těžká ani studená ani tuze mokrá ani tuze suchá ani mazlavá ani tvrdá ani kruchá ani syrová; má být jako chleba, jako perník, jako buchta, jako kynuté těsto; má se rozsejpat, ale nemá se drobit; má pod rýčem rupnout, ale nemá mlaskat; nemá dělat lavice ani hlavy, ani plástve, ani knedlíky, nýbrž když ji plným rýčem obrátíte, má libostí vzdychnout a rozpadnout se v hroudy a krupičkovou prsť. Toto pak jest půda chutná a jedlá, vzdělaná a šlechetná, půda hluboká a vlahá, propustná, dýchající a měkká, zkrátka dobrá půda, tak jako jsou dobří lidé; a jak známo, v tomto slzavém údolí už není nic lepšího.“ Ano, na podzim a nejlépe v listopadu se má půda obracet a kypřit, ale také hnojit. Dobrý zahradník řekne, že není nad fůru hnoje. Obzvláště na jílovitých pozemcích je hnůj doslova požehnáním, mnohá zelenina i květiny však vyžadují pravidelné zapravování hnoje do půdy jakýchkoli vlastností. Není až tak důležité jakého hnoje, ale prostě vůbec nějakého. A hnůj, to jsou vlastně exkrementy zvířat smíšené nejčastěji se slámou. Pokud pak máte štěstí a narazíte na hnůj letitý, již důkladně uleželý a rozložený na substrát, můžete pěstovat přímo v něm, ne všechno, ale mnohé rostlinstvo. Stejně jako lze některé rostliny pěstovat přímo v kompostu. S rýčem a vidlemi to lidem nejen sluší, ale také utužují své zdraví. A komu hnůj nevoní, ať raději nezahrádkaří. Kromě hnoje můžeme zarývat také zelené hnojení, které jsme si po sklizních vyseli na záhony. I ono se stane báječným zdrojem humusu, výživy, ale i schopnosti udržet více vody, kdyby přišlo sucho. V listopadu se však ani nedotkneme anorganických hnojivých granulí, nač dusík, když všechno usíná anebo již ukončilo svou pouť. Nač fosfor a draslík, když je přezimující záhon ještě nepotřebuje. Nic na něm neroste. Veškeré snažení s rýčem a hnojem však musíme v listopadu stihnout včas, dokud nepřijdou první mrazíky, natož mrazy. Svrchní část půdy se pak stane tvrdou, zmrzlou krustou, kterou bychom museli leda tak rozbít sbíječkou. Zahrádkář ale není stavař a pozoruje počasí, čte jeho předpovědi a podle toho si plánuje práce v zahradě. A kompost? Ten nechte ležet. Třeba jej ještě naposledy prohažte, aby se přes zimu lépe rozkládal, ale jinak s ním počkejte až do jara. Zbytečně by se z něj přes zimu vyplavovaly živiny a minerály. Nemluvě o tom, že kompost se do půdy nezapravuje, ten se až na jaře a později ještě koncem léta na záhony, trávníky, k zelenině, květinám i některým dřevinám jen přihazuje v míře potřebné. Kompost patří vždy navrch, nikdy pod povrch, a když, pak jen hodně mělce. Ostatně vynikající kompost, chutný a vonný, výživný a zdravý, si připravíme právě i z listí. Říká se mu listovka. Bohatost barev a odstínů dávají podzimu právě uvadající a opadávající listy listnatých stromů. Postupně ale opadané listy zcela zaplaví přírodu. A na plochách, o které pečujeme, se proto musíme opadaného listí zbavit. Není to ale jen nutné zlo a namáhavá práce, listí můžeme dále zužitkovat. Listí je v zahradách požehnáním stejně jako v přírodě.Zdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
