O potravinové soběstačnosti se mluví docela tajemně. Jako o věci, která má být cílem našeho snažení. Něco, k čemu směřujeme, a je naším cílem. Jako o něčem, co tu snad někdy bylo. Takže co to je potravinová soběstačnost? Idea, koncept, sen.Jejích definic se nabízí spousta, ale v zásadě jde o vyjádření, do jaké míry je „něco“ schopné uspokojit svou potřebu po potravinách vlastní výroby. To „něco“ může být svým měřítkem dost různé. Hodnotit se totiž dá potravinová soběstačnost jednoho města nebo metropolitní oblasti; okresu, kraje nebo celého regionu. Států nebo třeba celých kontinentů. Které si pro sebe dokáží vyrobit, vypěstovat, co potřebují a spotřebují. Měří se jako podíl domácí produkce potravin k domácí spotřebě, ale aby to bylo krapet složitější, potravinová soběstačnost z principu není čistě věcí dostupných nebo nedostupných kalorií. Je to záležitost plno-spektrální nabídky potravy.Představit si můžete například Grónsko, které se už hezkých pár staletí jeví být pro zemědělství nezpůsobilé. Přesto ale tamní domorodí obyvatelé, Inuité, hlady nepomřeli. Velrybí tuk, tulení maso nebo velryby se vždy postaraly o to, aby měli co do úst. Kaloricky tedy nestrádají. Ovšem s pěstováním zeleniny, ovoce, luštěnin nebo dostupností mléčných výrobků jsou na tom bledě.Potravinová soběstačnost není jen o tom, že se uživíte, máte dost kalorií k přežití. Ale že svému tělu dopřejete, z vlastních zdrojů, kvalitní výživu. Pestrou stravu. A s tím už mají v Grónsku docela očekávatelně problém.Jistě by vás asi napadly další takové oblasti. Tropické ostrůvky, kde o vitaminy nadité ovoce nebude nouze, ale zase se tam nepasou stáda masného skotu. Anebo nějaké polopouštní a stepní regiony, kde se „čtyřnohého“ masa chová přehršel, ale zase třeba nemají zeleninu. Není to nic až tak překvapivého. Na tom, že někde existuje hojnost nějakého produktu (a jinde je ho zase nedostatek), stojí principy mezinárodního obchodu prakticky už od úsvitu lidské civilizace. Nerovnováha v distribuci přírodních podmínek se postarala o to, že s dalekými zeměmi přirozeně udržovat čilé kontakty a obchodovat chcete. Protože od nich můžete získat na vlastní talíř něco, co vám schází.Víno, fíky, citrusové plody, skopové, rýže nebo banány se prostě „dějí“ někde jinde. A vzájemným obchodem se k tomu přibližujete. V Grónsku si tedy můžete dát salát, a na tropickém atolu si dopřejte pasterizované mléko nebo jogurt. I v Česku si můžete pochutnat na kvalitní asijské kuchyni z originálních surovin a nemusíte před tím pořádat výpravu, která by musela projít Evropou a Hedvábnou stezkou až k Zemi středu.Stačí se podívat do vlastní ledničky nebo spíže, a hned uvidíte, že se vám v ní sešel celý svět. Co za to může? Nadnárodní a mezikontinentální obchod, tržní ekonomika, ona vzývaná i proklínaná globalizace. Ta významně přispěla v posledních desetiletích k tomu, že rozdíly v poptávce a nabídce potravin už nejsou propastné, jako před staletími. I když si jí za mnohé nemůžeme vážit, globalizace nás všechny přiblížila dosažení pestrosti plnohodnotné výživy.Ale současně nás taky vzdálila od potravinové soběstačnosti.Dost bolavě se to ukázalo například s nástupem pandemie covid-19, která „pozastavila“ obří nákladní lodě plující mezi kontinenty. Rázem ty námi oblíbené potraviny zůstaly kdesi za oceánem. A když se Rusko vrhlo na Ukrajinu? Ukázalo se, že země, o níž se v dobrém hovořilo jako o Obilnici Evropy, je spíš Obilnicí Afriky a arabských zemí. Přerušení této zásobní tepny totiž udělalo mnohem větší neplechu v Africe než v Evropě. Tím se, částečně ve vleku různých nacionalistických tendencí, znovu otevřela debata o potravinové soběstačnosti. O tom, že cestou k národní stabilitě není obchodovat potraviny s celým světem, ale radši si hezky pěstovat (a chovat) to své. Sami pro sebe.Jak už tu ale padlo na samém začátku, potravinová soběstačnost je koncept, idea, sen.Kdyby si v Grónsku postavili hlavu a řekli, že už je svět okolo nezajímá a obchodovat s ním nechtějí, byli by znovu odkázáni jen na velryby a tulení maso. Právě proto v Grónsku mají dost rozumu, takže nic takového neříkají. Ony nacionalistické tendence, požadující úplnou potravní soběstačnost, jsou vlastní spíše zemím, které nečelí polárním mrazům nebo vyprahlým pouštím. Evropským a severoamerickým státům, které si věří, že by něco takového jako izolaci ustály. Zaznívá to občas i z Česka. A právě studie, kterou nyní publikovali výzkumníci z německé Univerzity v Göttingenu a skotské Univerzity v Edinburghu, ukazuje, že zrovna dobrý nápad by právě tohle nebylo.V krátkosti, až na čestnou výjimku jedné jediné země žádný stát ze 186, které započítali, by v té proklamované potravní soběstačnosti „sám za sebe“ neobstál.Jak k tomu výzkumníci došli? Základem jejich studie bylo vysledování sedmi hlavních skupin, kategorií potravin. Počítaly se k nim luštěniny, obiloviny a brambory, mléko a mléčné výrobky, ryby a rybí produkty, maso a masné výrobky, zelenina a ovoce. Poté prozkoumali více než dvě tisícovky ustálených „dodavatelských“ řetězců, sítí, které tyto kategorie potravin rozvádí po světě. A nakonec s tím porovnali poměr mezi produkcí a spotřebou. Výsledky? Když to vezmeme od konce, tak země jako Afghánistán, Jemen nebo Irák nejsou vůbec soběstačné, ani v jedné z těch kategorií. Což u států poznamenaných válkami a s rozvráceným hospodářstvím zase tolik nepřekvapí. Ale zcela nesoběstačné jsou i docela bohaté ropné státy. Katar nebo Spojené arabské emiráty. A též čínské Makao.Do (velmi) značné míry jsou na dovozu potravin závislé všechny státy Arabského poloostrova a obecně i všech obydlených ostrovů. Ze studie plyne, že byl zjištěn celosvětový nedostatek pěstovaných rostlin s vysokým obsahem živin. Nadpoloviční většina zemí světa si pěstuje méně čočky, fazolí, cizrny, ořechů a semen, než kolik by potřebovaly. A proto je dováží odjinud. Zrovna tak jen čtvrtina zemí světa pěstuje dostatek plodin obsahující škrobnaté sacharidy. A jen čtvrtina zemí světa si pěstuje dostatek zeleniny.Naopak se ukázalo, že 65 procent zemí produkuje nadměrné množství masa a mléčných výrobků, minimálně tedy v porovnání s potřebami vlastního obyvatelstva.Jižní Amerika a Karibik si vedou v produkci ovoce dobře, zatímco všechny severoevropské země nedokážou pokrýt v produkci ovoce ani polovinu svých potřeb. Severní Evropa, Jižní Amerika a Karibik se také potýkají s produkcí zeleniny. Soběstačnost v produkci zeleniny je vysoká ve Středomoří a střední Asii. Bída namísto soběstačnosti je realitou v 91 procentech zemí subsaharské Afriky. Pochopitelně můžete namítnout, s jistou dávkou cynismu, že soběstačnost není o tom, jak to mají u sousedů, ale o tom, jak to máme my. A to je právě to.Česko je podle studie plně soběstačné ve třech kategoriích potravin – obilovinách a bramborách, mase a mléce. A částečně soběstačné v ovoci. Nápad zavřít zítra hranice by tedy v náš prospěch zrovna nehrál.Ostatně, kdybychom započítali nějaký větší celek, kterého jsme součástí – Evropskou unii – ani ta není plně soběstačná. Respektive je soběstačná jen ve čtyřech kategoriích: obilovinách a bramborách, mléce a mléčných výrobcích, mase a ovoci. A téměř soběstačná i v zelenině. Zánik globalizace by odskákali prakticky všichni, protože mezi 186 sledovanými zeměmi těch skutečně nezávislých a soběstačných prakticky není. Přesněji řečeno, je jen jedna taková.Pouze Guyana produkuje dostatek potravin, aby dokázala uživit všechny své občany bez dovozu ze zahraničí. A v závěsu za ní pak stojí Čína a Vietnam, kde dokáží pokrýt šest ze sedmi základních kategorií potravin.Tesknit kvůli tomu ale nemusíte.Protože dokud funguje obchod jako takový, můžete mít plnou ledničku i spíž věcí, které by v Česku ani nerostly. Proto je mezinárodní obchod, na rozdíl od izolace, pro zachování plnohodnotné výživy klíčový.A až vám bude někdo představovat divoké vize toho, že bychom se měli stát potravinově soběstační? Myslete na to, že ze 186 zemí na světě je taková jen jediná. Takže kdo vám slibuje potravinovou soběstačnost, ten chce z Česka udělat druhou Guyanu. A to není úplně vzor, o který by se dalo stát.Potravinová soběstačnost je zajímavý koncept, lákavě vypadající idea. Ale je to pořád jen sen.Zdroj: stoplusjednicka.cz, sciencefocus.com, nature.com
