Pryšec běložilný (Euphorbia leuconeura) je typickým představitelem čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae). U nás jde o pokojovou rostlinu, která je velice oblíbena, kvete drobounkými květy po celý rok a stejně tak i plodí. Květy tohoto pryšce nejsou výrazné, jsou uspořádané do květenství, které se skládá z takzvaných cyanthií barvy bíložluté. Pryšec běložilný preferuje dobře propustný a mírně vlhký substrát, hnojit stačí jen mírně. Dorůstá výšky 20 až 90 cm, tvar má vzpřímený a dekorativní je celá rostlina včetně čtyřhranných stonků. Na rozdíl od mnohých jiných pryšců není tento druh plně sukulentní. Při přezimování je vhodné alespoň mírně snížit teplotu a musíme omezit zálivku, přičemž přestaneme hnojit. Plodem je tobolka se semeny, kterými se tento pryšec nejsnáze množí. Typické je pro pryšec běložilný, že z jizviček po odlamujících se listech prýští bílé mléko, které může být pro naši pokožku napříjemné. Navíc platí, že jeho vysoce dráždivé a alergogenní diterpenové forbolové estery jsou i karcinogenní. Některé pryšce navíc obsahují i kardioaktivní glykosidy a alkaloidy. Požití je přitom ještě nebezpečnější než potřísnění pokožky mlékem. Akutní otravy se projevují podrážděním GITu (sliznice trávicí soustavy), nauzeou (nevolností), zvracením, krvavým průjmem, křečemi, halucinacemi a podrážděním očních spojivek. Prostě není vůbec vhodné si s touto „oblíbenou“ pokojovkou jakkoli zahrávat a i při přesazování bychom měli mít pevné gumové rukavice. Patří mezi jedovaté pokojovky, které rozhodně nepatří do dětského pokoje. Sukulentní částí pryšce běložilného je nerozvětvený stonek. Na jeho vrcholu najdeme nesukulentní listy, které jsou vejčitě kopinaté, zelené s až purpurovým nádechem (purpurové bývají i listové řapíky). Mladé listy mají bílé pruhování (bílé žilky). V době vegetačního klidu (tedy v zimě) listy často zasychají a opadávají. Stonek má po celé své délce různý průměr. A právě stonek jakožto sukulent dovede přežít i silně nepříznivé období a to i téměř bez listů. Zadržuje vodu a dosahuje tloušťky 3 až 5 cm. Čím je rostlina starší, tím je stonek silnější a tím na něm najdeme více jizev po opadaných starých listech. Stonek je proto takzvaně žebernatý. Po uzrání plodů semena tohoto pryšce vystřelují do okolí. Proto se stane, že nám vyrůstají nové rostlinky i v okolních květináčích. Sazeničky můžeme opatrně odebírat, ale výsev sklizených semen je snadný, navíc lze rostlinu množit i vrcholovými řízky. Rostlinu pěstujeme je celoročně při vyšších teplotách, v zimě nesmí být nižší jak 15 °C. Volíme světlé stanoviště až mírný polostín, vyvarovat se musíme prudkého přímého slunce, které způsobuje skvrny na listech (rostlinu umístíme alespoň 0,5 m od okna ). Jinak nejsou tyto rostliny náročné na péči, stačí jim běžná půda a mezi jednotlivými zálivkami necháme necháme substrát vždy proschnout. V zimě zvětšíme intervaly mezi zálivkami a zásadně nepřeléváme. Zálivku zvýšíme až na konci zimy, v předjaří.V dubnu zkrátíme přerostlé výhony a po 20. květnu můžeme začít letnit. Volíme polostín, první týden však raději stín plný, aby se rostlina otužila (přivykla slunci) a neměla spálené listy. Pokud by se na začátku léta příliš ochladilo (teploty nižší jak 15 °C vadí tomuto pryšci celoročně), raději jej opět vrátíme do interiéru. Ze škůdců sají na listech především v trvale suchém interiéru třásněnky a červci. Časté a smrtelné bývají hniloby v krčku rostlin, ke kterým dochází za chladu v trvale mokrém substrátu. Ovšem za tepla snese pryšec běložilný i příležitostné přelití. Obzvláště když je na dně květináče uložena drenáž. Problém též může být u starších rostlin s příliš vysokým stonkem, mohou se i s květináčem převrhnout a vůbec jsou dosti nestabilní. Podobnými a pěstitelsky mírně náročnějšími druhy pryšců jsou Euphorbia ankarensis se světle červenými nebo hnědočervenými listeny a Euphorbia pachypodioides, který částečně připomíná Pachypodium, je však drobnější a listeny má purpurové. Všechny uvedené druhy jsou včetně pryšce běložilného příbuzné s pryšcem zvaným trnová koruna (Euphorbia milii) a se známou vánoční hvězdou (Euphorbia pulcherrima).
