Česka národní květena (flóra), čili rostlinný inventář vyskytující se na našem území, se vyvíjela postupně od období posledního glaciálu. Charakteristické je vzájemné pronikání floristických prvků subatlantických, eurosibiřských, alpsko-karpatských a na jižní Moravě i panonských. Navíc byla místní flóra průběžně obohacována přirozenými migracemi rostlin i jejich zavlékáním lidmi. Výsledek? Na začátku 21. století roste na území ČR více jak 3700 druhů rostlin, z nichž je ale pouze cca 2,5 tisíce druhů považováno za původní a pouze 48 druhů za místní endemity. Čili více jak 1200 druhů (cca třetina) je nepůvodních a potenciálně mohou tyto rostlinné druhy hrozit nežádoucí invazí. U naprosté většiny z nich se to však neděje. To ale neznamená, že jde o trvalý stav. Vědci totiž zjistili, že rostlinné druhy dovedou svou invazní explozi odložit i o stovky let. Ukázalo se, že i ty nepůvodní druhy, které se celý jeden lidský život (předpokládejme průměrných 80 let), ale i více lidských životů, jeví jako bezproblémové, mohou náhle nastoupit jako invazní. Jako příklad můžeme uvést například jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata). Tato trsnatá vytrvalá bylina z čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae), která je charakteristická typickou růžicí přízemních listů, z níž vyrůstá několik kvetoucích stvolů, je u nás zcela běžným plevelem. Ovšem v USA, kam byl tento jitrocel zavlečen, jde o invazní druh. Ale druh, který se dovedl ve svém novém prostředí držet velmi dlouho zpátky, než se projevily jeho invazní schopnosti. A podobné je to s řadou dalších invazních rostlinných druhů po celém světě. Vyplývá to z nové studie, která byla vedena vědci z Kalifornské univerzity v Davisu. Na výzkumu se podíleli i vědci z Univerzity Karlovy a Botanického ústavu v České republice. Výzkum byl publikován v časopise Nature Ecology and Evolution a zabýval se více jak 5700 druhy invazních rostlin v devíti oblastech světa. Vlastně šlo o dosud nejkomplexnější analýzu rostlinných invazí. Výzkum prokázal, že čím déle je invaze neaktivní, tím je pravděpodobnější, že ji budeme ignorovat. Latentní stádium invazních schopností rostlinného druhu umožňuje přehlížení těchto invazních rostlin až do té doby, kdy se náhle stanou vážnou hrozbou. Vlastně jde o jakési invazní časované bomby. Mezinárodní tým vědců zjistil, že téměř třetina invazních druhů rostlin, které výzkumníci analyzovali, vykazovala dlouhé období zpoždění mezi introdukcí a rychlým rozšířením. Průměrně jde o 40 let, u některých druhů to však bylo až 320 let. A právě výše zmíněný jitrocel kopinatý vykazoval v USA dobu dormance dlouhou 177 let. Rostlina byla do USA zavlečena v roce 1822 a dnes je zde hojně rozšířena. Největší problém při šíření potenciálně invazních druhů přitom představuje člověk. Například do Kalifornie bylo 65 % invazních rostlinných druhů zavlečeno vědomě (záměrným dovozem pro léčebné, okrasné, zemědělské a jiné účely). Vědci vytvořili seznam invazních rostlin v Austrálii, Velké Británii, Irsku, Japonsku, na Novém Zélandu, Madagaskaru, v Jihoafrické republice, Japonsku a USA, přičemž vyšli ze záznamů z digitalizovaných a online přístupných herbářů. Získali tak globální údaje o místě a čase pozorování konkrétních rostlinných druhů. Následovalo zaměření na trendy, kdy se zjišťovalo, které druhy v konkrétních lokalitách vykazují klidové fáze a jak dlouho. Pro odhalení období zpoždění použili analýzu časových řad. Pak následovala další analýza porovnávající klima za klidových a expanzních fází konkrétních rostlinných druhů. Obzvláště zajímavé se ukázalo porovnání stejných druhů v různých lokalitách, kdy se v době šíření těchto druhů klima v jednotlivých lokalitách lišilo až z 90 %. Ukázalo se, že rostliny čekaly na vhodné podmínky, případně se přizpůsobily, aby přežily. Nakonec vědci došli k závěru, že bohužel většina modelů určená k hodnocení rizik invaznosti rostlinných druhů, jaké máme dnes k dispozici, vůbec nepočítá právě s opožděnou fází vývoje, tedy s obdobím dormance. V praxi to znamená, že druhy, které jsou v dormanci, považujeme za nerizikové, může však jít jen o pověstný “klid před bouří“, tedy před invazí. Vlastně se ukázalo, že odhadování budoucích škod a prevence jsou více než nedostatečné. Ve výzkumu se bude nadále pokračovat, vědci plánují srovnávat původní klima v oblastech původního výskytu invazních druhů s podmínkami v novějších lokalitách výskytu. Na výzkumu se kromě Kalifornské univerzity v Davisu podíleli i vědci z Univerzity Karlovy a Botanického ústavu v České republice, Stellenbosch University v Jihoafrické republice, Taizhou University v Číně, University of Gottingen a University of Konstanz v Německu, University of Melbourne v Austrálii a University of Vienna v Rakousku. Podpořen byl granty Německé výzkumné nadace, Nadace české vědy, Akademie věd ČR, Belmont Forum a European Biodiversity Partnership. Z celkových 1576 nepůvodních rostlinných druhů, které se vyskytují na území České republiky, je za invazní považováno 75. Všeobecně je přitom všude uváděno 20 nejinvaznějších, mezi které jsou řazeny tyto druhy: ambrózie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia), bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), borovice vejmutovka (Pinus strobus), javor jasanolistý (Acer negundo), křídlatka česká (Reynoutria × bohemica), křídlatka japonská (Reynoutria japonica), křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis), kustovnice cizí (Lycium barbarum), laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), pajasan žláznatý (Ailanthus altissima), pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora), střemcha pozdní (Prunus serotina), topinambur hlíznatý (Helianthus tuberosus), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), třapatka dřípatá (Rudbeckia laciniata), vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea).Které druhy přibudou?Zdroj: ibot.cas.cz, ekolist.cz, botany.cz, nature.com, invaznidruhy.nature.cz, Wikipedia
