Pyramidy, sfingy, nedozírné majáky a Velké zdi? Kdepak, ty největší stavební divy současného světa je třeba nehledat jen tak na povrchu, ale spíše pod zemí. Například padesát metrů pod japonskou metropolí. Protože tokijské protipovodňové tunely takovým zázrakem nepochybně jsou. Z hlediska své architektury i svým inženýrským rozsahem.Tokio je fenomén, to je bez řečí. Pokud budeme brát v potaz jen „jádro“ metropole, počítat budeme 14,5 milionu obyvatel. A kdybychom k tomu přibrali širší městskou aglomeraci, to, co se nazývá Velkým Tokiem, rázem počet obyvatel vyskočí na 37,4 milionů. Taková pro nás obtížně představitelná masa lidí se přitom dohromady nachází na ploše, která je svou rozlohou pětatřicetkrát menší než Česko. Aby to vypadalo ještě názorněji, a o něco více děsivě: protáhněte si trochu reliéf naší Prahy – přiberte k ní Benešov na jihu a Mělník na severu – a získáte velmi názornou představu o tom, jak je asi Tokio velké. A teď do toho středočeského mraveniště nacpěte víc než trojnásobek obyvatel celého Česka. Hrůza, že?Je tedy vcelku pochopitelné, že s provozem takové asijské megapole se už přirozeně pojí celá řada „provozních“ problémů. Infrastruktura dopravní, vedení sítí, limity zástavby. A ničemu z toho nijak nenapomáhá fakt, že Tokio je městem silně exponovaným vůči silám přírody a rozmarům nestálých živlů.Do toho, jak je město vystavěno a udržováno, se silně promítá například skutečnost, že za rok tu pocítí desítky zemětřesení. Většina otřesů je relativně slabá (nám by z nich patrně nevolno bylo), ale projevit se umí i otřesy ničivé. Kromě toho je Tokio „vystrčené“ tak, že si v průměru desetkrát do roka projde „blízkým“ průchodem tropického tajfunu. A dvakrát až čtyřikrát do roka ho schytá naplno.O tom, že kvůli otřesům půdy jsou zdejší mrakodrapy a výškové budovy stavěny na speciálních „odpružených“ základech a s využitím těch nejmodernějších otřesu-vzdorných stavebních technologií, se už dobře ví. Ale mechanismus, jakým pracuje Tokio s ohromnými přívalovými dešti a záplavami, které doprovází tajfuny, by pro vás novinkou být mohl. Formálně jde o dílo, které se jmenuje Tokijský metropolitní oblastní vnější podzemní výpustný kanál. Ten název je opravdu tak šíleně dlouhý, a tak není divu, že si jej místní porůznu zkracují. Buď jako akronym toho názvu – pak se o něm hovoří jako o MAOUDC, anebo prostě jako G-can. Ve všech případech ale jde o zařízení tokijských protipovodňových tunelů.Plán na jejich výstavbu odstartoval tajfun v roce 1991, který byl obzvláště ničivý. A do dvou let po něm začala tokijská radnice pracovat na řešení, které si jen v nákladech vyžádalo přes tři miliardy dolarů. Budováno bylo následujících třináct let. A pokud vám ta dlouhá doba výstavby k jinak preciznímu Japonsku moc nesedí, vězte, že vznikalo padesát metrů pod povrchem země. Jde o inženýrský zázrak dlouhý 6,4 kilometrů. Systém tunelů a válcových komor, které chrání Tokio a okolní oblasti před povodněmi a přívalovými dešti. V současnosti je to největší zařízení na odvádění povodňové vody na světě. Přirovnáváno bývá k podzemním katedrálám, protože svými gotickými výškami a sloupořadími je jim podobné.Bohoslužby se tu ale nekonají, byť město chrání před vodou skoro až nadpřirozenou silou.G-can se skládá z pěti betonových sil o výšce 65 metrů a průměru 32 metrů, propojených kilometry tunelů a ústících do velké vodní nádrže o výšce 25,4 metru (a délce 177 metrů a šířce 78 metrů), podepírané padesáti devíti masivními pilíři. Které jsou, abychom to měli kompletní, připojeny k sedmdesáti osmi čerpadlům o výkonu 10 MW (13 000 koňských sil). Jimiž je možné v případě potřeby přečerpávat do řeky Edo až 200 metrických tun vody za sekundu. Je to ohromné dílo, které si s proslavenými divy světa nezadá.Obrovské a obyvateli přehlcené Tokio tak odolává chytrou nadzemní architekturou nejen zemětřesením, ale i dravé vodě. Škoda jen, že tento div světa v podzemí je přístupný jen několikrát ročně, během revizí a vypouštění.Zdroj: Wikipedia.org, amusingplanet.com, CNN.com
