Možná je na svých pozemcích máte také. Místa trvale podmáčená a zamokřená, zarůstající. Třeba pod-svahové partie do hloubky prosycené jílovitou zeminou nebo rovnou jílem. Místa bohatá na povrchovou nebo pod-povrchovou vodu. Snaha o jejich obdělávání se zatím míjí účinkem, a na jejich zvelebení jste už možná rezignovali. Přesto tu můžete, s relativně malou porcí námahy, vytvořit něco mimořádného. Něco, co zvýší estetickou úroveň vaší zahrady, a zrovna tak pomůže přírodě a jejím živočišným i rostlinným obyvatelům. Tůně, nebo hodně malý mokřad.Sucho v Čechách a na Moravě je teď vděčným tématem. Často se při něm zapomíná na to, že kvůli tropickému vedru (ovšem bez monzunového deště) teď nefňukají jen velkopěstitelé řepky. Nedostatek vody v krajině dopadá i na další její obyvatele. A vybudovat si malou tůň znamená jim trochu pomoci. Jak na to? Záleží, kolik prostoru z vlastního chcete přírodě darovat. Vděčná bude za každou snahu, byť větší podíl zamokřené půdy, převedené do podoby mokřadů a tůní ocení. Kolik stačí? Ideálem je pestřejší mozaika zavodněných plošek o různé velikosti a hloubce, s důrazem na velmi pozvolný sestup břehů a mělčin. Řekněme tedy jedna větší, s hloubkou nepřesahující 1,3 metrů a plochu 100 metrů čtverečních, a několik menších vodních „oček“ okolo, s vegetací na březích mezi nimi. V každé můžete vytvořit trochu jiné podmínky. Že je to hodně?Záleží, kolik místa máte/dáte. Prospěšná může být tůň jedna větší, stejně jako kaskáda mnoha malých. Ne vždy je největší nejlepší. A navíc - jde tu o půdu obtížně nebo vůbec obdělávatelnou, která vám spíš přidělává starosti a přitom může být užitečná. Určitě přitom nedohánějte menší rozlohu hloubkou, ekologická kvalita tkví spíše v mělkosti a periodickém zavodnění, než v důlních výkopech.Výhodou je, že na svém pozemku, kterým neprotéká potok, můžete tůň zbudovat bez nějakého zvláštního povolení. Pravda, od velikosti vašeho záměru se odvíjí, jestli se třeba nepřeptat sousedů (kterým byste mohli pozemek také zamokřit), případně se nezeptat nějakého přírodovědce, abyste budovanou tůní nezničili už něco existujícího, chráněného. Obvykle je to ale bez problémů. Na výkopové práce si nemusíte brát bagr, zvládnete to rýčem a krumpáčem. Držíte se v průměrné hloubce kolem půl metru, jen někde decentně víc, s pozvolnými břehy. Podstatné je „neprorazit dno“, respektive neprojít nepropustnou podložní jílovitou vrstvu. Dno po výkopu se také vyplatí pořádně zhutnit. Můžete si pořádně zadupat.Voda, srážková nebo vzlínající a pronikající ze stran, si sem už cestu najde. Nevadí přitom, že je tůň neprůtočná, anebo sycená jen deštěm. I takové jsou pro životní prostředí velmi podstatné. Kdy je na to ta nejlepší doba? Obecně na podzim a v zimě, kdy se nebudete tolik muset prodírat vegetací, a nehrozí, že byste zranili nějaké zde už přítomné živočichy. Pokud ale pracujete ručně, můžete se do díla pustit kdykoliv. Samozřejmě, pořádně se u toho zapotíte. Může vás hřát vědomí, že vykopaná mělká tůň přečká na tom samém místě dalších 8-10 let, a po celou dobu bude sloužit jako oáza života. Na úšklebky sousedů přitom můžete reagovat s nadhledem. Nemoří se snad oni s pečováním o skalku? Tůň je jen trochu jiné „dílo“, nabízející odlišný biotop. V suchu a vyprahlé krajině extrémně žádaný. Není to na hraní, je to doopravdy užitečné.Hlubší tůňky (kolem 1,5 metru), by dokázaly vydržet déle, ale ne všude je na ně vhodné místo a podloží, a také nejsou živočichy tolik oblíbené. Ve své podstatě by při neoptimálním provedení mohly krajinu kolem sebe spíše odvodnit. Mělké se otevírají všem, jsou účelnější a efektnější. Jak se o ně starat? Jako každý krajinný prvek si i malé mokřady a tůně žádají určitou údržbu. Většinou nejde o nic zásadního, protože život k sobě přímo přitahují. Zeleň okolo vyroste sama, a na vás je jen udržovat ji v určitých mezích. Jak moc „zahrádkařit“ kolem ní chcete, je už na vás. Postačí jen občas mozaikovitě (tedy ne najednou) pokosit jejich okolí, tu a tam prořezat měkké dřeviny, které se sem tlačí. A posekanou hmotu odklidit.Nemusíte se s ní vláčet daleko, hromadu sesychající vegetace můžete nechat klidně na dohled. I ji si brzo najdou nějací zvířecí obyvatelé. V podstatě je to tedy celé o výkopu a v následujících letech o velmi nenáročné, neintenzivní údržbě, nemusíte nic vysazovat, zbytek se prostě zařídí sám. Mozaika osluněných i lehce zastíněných břehů ožije docela rychle, jako univerzální pítko i zastávka dalších organismů, jež tu brzo naleznou svůj nový domov. Že se tůňka nebo mokřad může stát líhništěm komárů? Máte pravdu, ty nikdo rád nemá. Tedy, skoro nikdo. Larvy vodního hmyzu je zbožňují, s chutí je loví vážky, pochutnávají si na nich pulci a obojživelníci. Takže? Přiměřeně udržovaná tůňka v „přírodním módu“, do které se výše zmínění obyvatelé nastěhují, se zdrojem bzučící pohromy nikdy nestane. Obojživelníci tu naopak naleznou prostřený stůl, a odmění se vám. Třeba zaskřehotanou sonátou v podvečer. Komárům se líbí v obyčejných zahradních jezírcích, protože tam za nimi obojživelníci nejdou. Na problémy si tak s tůňkou nezaděláváte. Je ideálním estetickým doplňkem, který má velmi praktické dopady.Zadrží srážkovou vodu, postaví se přívalovým dešťům, je bariérou proti splachu půdy a živin. Vláhu pak umí zadržet a postupně uvolňovat do svého okolí. Ochlazuje a zvlhčuje vzduch. A hlavně, je místem pro život.
