Vápník je vůbec nezbytným prvkem pro růst, vývoj a dobrý zdravotní stav rostlin, i když ne všech. Rozlišujeme přitom takzvané vápnění udržovací a meliorační. Udržovacím vápněním doplňujeme do půdy pravidelně zásobu vápníku prostřednictvím hnojiv s obsahem vápníku. Vždy přitom platí, že dávka by měla odpovídat množství vápníku odčerpaného rostlinami, ale i ztrátami vymýváním, používáním kyselých hnojiv a ztrátami vlivem exhalací. Oproti tomu vápnění meliorační představuje jednorázovou úpravu půdy větším množstvím vápníku. Nejčastěji se při melioračním vápnění používá dolomitický vápenec a mletý vápenec, přičemž dávky nesmí překročit 1,2 až 2 tuny CaO na hektar. Oproti tomu vápněním udržovacím u nás vpravujeme ročně do půdy cca 220 kg CaO na hektar spolu s hnojivy (cca 400 kg vápence). Zajímavé je, že na našem území se od roku 1982 do roku 1992 výrazně zvyšovala spotřeba vápenných hnojiv (hnojiv obsahujících vápno), od roku 1992 se však trvale pohybuje na úrovni 10% roku 1989. V půdě je vápník přirozeně se vyskytujícím prvkem, jehož obsah však klesá pěstováním rostlin, vyplavováním vodou, reakcí s kyselými hnojivy a exhalacemi. Nejnáročnější na vápník je přitom zelenina, která snižuje zásobu vápníku rovnou dvojím způsobem. Za prvé jeho vlastní vysokou spotřebou a za druhé vyplavováním vodou, jelikož je právě zelenina (a obzvláště ta plodová a listová) náročná na zálivku. Vápněním zajistíme náhradu vyčerpaného vápníku, upravujeme půdní reakci na příznivou neutrální, která vyhovuje většině rostlin, případně mírně zásaditou, čili alkalickou (přihlédněme i k faktu, že deště jsou obvykle spíše kyselejší reakce). Vápník však také půdu dezinfikuje (hygienické účinky), zlepšuje strukturu půdy, zlepšuje vstřebávání některých živin rostlinami a zároveň ztěžuje přijímání kadmia a jiných toxických prvků rostlinami (imobilizuje toxiny). Potřebu vápníku v půdě můžeme zjistit agrochemickým rozborem půdy, pokud však v půdě pěstujeme intenzivně právě zeleninu, musíme počítat jak s každoroční potřebou udržovacího vápnění vápennými hnojivy, tak vápnění melioračního jednou za 3 až 4 roky. Dezinfekce půdy vápníkem je pak obzvláště důležitá ve sklenících a fóliovnících, kde časem dochází k únavě půdy. V tomto případě se používá dusíkaté vápno, kterým jsou zároveň ničena semena plevelů, klíčící plevele, vajíčka slimáků i původci houbových chorob kořenů a stébel. Obsah vápníku v půdě se různí, obecně záleží nejvíce na tom, zda je půdní reakce zásaditější, neutrální či kyselejší. A právě vápník je vynikajícím prostředkem vůči kyselé půdní reakci. Potřebu množství dodatečně vpraveného vápníku pak ovlivňuje jak půdní reakce, tak rostlinná skladba, čili druhy pěstovaných rostlin. Kyselomilným rostlinám však vápník zásadně nepřidáváme, některé jej vyloženě nesnáší. Optimální interval vápnění melioračního je obvykle jednou za 3 až 4 roky. Pozor však, mnohé zeleniny jsou s výjimkou košťálovin citlivé právě na silné čerstvé vápnění. Vápno se proto přidává častěji a v menších dávkách. Důležité je přitom vždy stejnoměrné rozhození vápenatého hnojiva. V zahradách a vůbec na menších plochách je ideální ruční rozmetadlo. Nejčastěji se provádí meliorační vápnění za pozdního podzimu anebo během zimy, případně ještě hodně časně na jaře. Na těžkých půdách je ideální rychle působící pálené vápno (CaO), na běžných a lehčích půdách je vhodnější použít pomaleji působící mletý vápenec. A pozor, množství vápníku v půdě můžeme zvýšit také přidáním popela ze dřeva, což se dříve dělalo velmi často. Kdy je nejlepší vápnit? Pokud chceme pěstovat košťáloviny, vápníme 2 až 3 týdny před výsevem či výsadbou, pro kořenovou zeleninu a luskoviny vápníme zásadně na podzim či v zimě a skleníky vápníme 3 až 4 týdny před výsevem a výsadbou. Košťáloviny (např. zelí, květák, kapusta, kedlubny) jsou na vápník vůbec nejnáročnější, v případě kyselejších půd vápníme půdu i okurkám, paprice, cibuli a česneku, celeru a špenátu a další zelenině s nižšími nároky na vápník. Myslet musíme především na to, že nejvíce vápníku v jejich případě odplaví z půdy častá a hojná zálivka. A kdy vápnit vůbec nesmíme? Pokud je pH půdy vyšší jak 7,2, vápno také zásadně nepřidáváme ke kyselomilným (kalcifobním) rostlinám, vápnění není vhodné též těsně před pěstováním brambor, celeru, jahod, hrachu, rajčat, kukuřice a rebarbory. S vápnem zásadně nepoužíváme zároveň chlévský hnůj, jelikož by z něj rychle vyprchal dusík ve formě čpavku. Nejčastější vápnění samozřejmě vyžadují rostliny vápnobojné (kalcifobní), tedy rostliny vyloženě milující vápno. Patří mezi ně například některé skalničky (lomikámen latnatý a dryádka osmiplátečná), plaménky (Clematis), čemeřice a pomněnkovec. Podle plevelů lze do jisté míry odhadnout kyselost půdy (resp. půdní reakci), jde však o metodu nejméně přesnou. Na kyselých půdách rostou mechy, přeslička rolní, máta polní, šťovík menší, jitrocel kopinatý, chmerek roční, vlčí bob a violka trojbarevná. Na zásaditých půdách roste hořčice polní, pryšec kolovratec, mléč hladký, stračka polní, komonice lékařská, drchnička rolní, hlaváček letní a čičorka pestrá. Pálené vápno je oxid vápenatý (CaO), jinak se také říká nehašené vápno. Jde o bílou žíravou a alkalickou krystalickou látku. Komerčně vyráběný oxid vápenatý často obsahuje příměsi oxidu hořečnatého, oxidu křemičitého a malá množství oxidu hlinitého a oxidu železitého. Nejčastěji se oxid vápenatý vyrábí tepelným rozkladem hornin (vápence), obsahujících uhličitan vápenatý (CaCO3) ve formě minerálů kalcitu a aragonitu. Rozklad je prováděn zahříváním jemně mleté horniny na teplotu přesahující 825 °C. Procesu se říká kalcinace anebo pálení vápna. Při reakci se uvolňuje oxid uhličitý (CO2) a uhličitan se přeměňuje na oxid vápenatý (CaO). Jako palivo je nejčastěji používáno hnědé uhlí, koks a černé uhlí (respektive antracit), případně zemní plyn. Dříve se jako palivo používalo také dřevo.CaCO3 → CaO + CO2Zdroj: zahrada-centrum.cz, wikipedia.org
