Spolu s liborou proměnlivou, která je považována za vůbec nejinvazivnější rostlinu na světě (způsobuje problémy ve více jak třetině světa), je v čele invazivek i vodní hyacint, tedy vlastně tokozelka nadmutá (Eichhornia crassipes). Rostlině se též říká tokozelka vzplývavá, tokozelka vodní hyacint a tokozelka tlustostopkatá. Jde o vytrvalou rostlinu z čeledi modráskovitých, která nejčastěji plave na hladině jakožto plovoucí bylina. Vodní hyacint má stonky obvykle jen krátké, případně se však i rozvětvují. Vláknité kořeny jsou tmavě hnědofialové až černohnědé a květní stvol je vzpřímený. Dorůstá výška až 25 cm a po odkvětu se sklání. Proto se tvořící se plody se semeny noří pod hladinu. Přisedlé listy vytvářejí růžici, jsou řapíkaté a vzplývají na hladině, případně do ní mohou být i ponořené. Řapíky listů dorůstají délky 3,5 až 33 cm a jsou alespoň částečně výrazně nafouklé. Jejich pletivo má totiž vysoký obsah vzduchových bublin (aerenchym) a právě ty umožňují plavání rostlin. Listy jsou lesklé kožovité a jasně zelené, tvar mají oválný až téměř kruhovitý a dorůstají velikosti až okolo 10 cm. V případě izolovaných rostlin, které mají okolo sebe dostatek prostoru, však může jít až o 25 cm. Tím nejkrásnějším je však na vodním hyacintu okvětí. A vlastně právě kvůli němu je tato rostlina tak trochu brána na milost. Krása si prostě může i dost zazlobit. Okvětí se skládá ze čtyř až patnácti jednotlivých květů, které mají toulec vejčitého tvaru dlouhý 4 až 11 cm a lysou květní stopku dlouhou 5 až 12,5 cm. Samotné květy pak mají průměr 5 až 7 cm a rozvíjí se vždy cca 2 hodiny po východu sluníčka. Navečer pak vždy uvadají. Čili jde o květy jednoho dne. V případě okvětí s větším počtem květů vykvetou nejčastěji jako první květy vnější a ty vnitřní až den následující. Šestičetný květní obal je světle modrý až slabě nafialovělý a s celokrajnými obvejčitými okvětními plátky. Jeden plátek má vždy tmavší velkou modrou skvrnu s menší žlutou skvrnou uprostřed. Plodem vodního hyacintu je trojboká a přepážkami rozdělená tobolka, ve které najdeme slušné množství drobných žebrovaných semínek. Ovšem k rozmnožování používá tato rostlina především vegetativní metody. A oddělení nové rostlinky od té mateřské trvá pouhých 6 až 18 dnů. Za 3 měsíce tak může vodní hyacint vytvořit až 250 svých klonů. Čili rychlost šíření této rostliny je až neuvěřitelná. I semena mohou po vysemenění vyklíčit (trvá to jen několik dní), nejčastěji však spadnou až na dno vodní plochy či toku, kde vydrží až do takzvané doby stresu, čímž je myšleno především vyschnutí vodní plochy. Klíčivost si přitom semínka udrží až 20 let. Jakmile je oblast po vyschnutí znova zaplavena, semena vyklíčí. Je tak zajištěno přežití tokozelky pro případy, kdy všichni jedinci vlivem sucha vymřou. Chytré, že? Na dně vlastně stále leží „zásobárna“ nového života pro případ vymření. Vodní hyacint sice pochází původně z Brazílie, ovšem za rozšíření po tropickém a subtropickém „veškerenstvu“, kde po celém světě zplaněl, může člověk. Tokozelka prostě nádherně kvete a do svého jezírka ji chtěl každý. Najdeme ji i v nádržích tuzemských, ale především interiérových (v akváriích, tedy na jejich hladinách), v případě zahradních jezírek je pak třeba včas zazimovávat a není vůbec jisté, že se dočkáme květů. Jezírko by muselo být velmi mělké, kde se voda rychle ohřívá, muselo by být na plném slunci a léto musíme předpokládat horké. Přítomnost v přírodě tropů a subtropů pak byla zjištěna v cca padesáti zemích světa. Jde o rostlinu teplomilnou a světlomilnou, která roste na všech typech sladkovodních ploch (proudících i stojatých). A to dokonce i v oblastech periodicky vysychajících, k čemuž je uzpůsobena (viz výše). Vyžaduje teplotu vody mezi 25 až 27 °C, nikdy by neměla klesnout pod 22 °C a v době kvetení vyžaduje teplotu vody dokonce vyšší (28 až 29 °C). Na druhou stranu ale vyloženě nesnáší teploty vody vyšší jak 34 °C. V době vegetačního klidu pak snese i teploty okolo 10 °C, nikdy ne nižší. V našich podmínkách prostě nemůže tato rostlina teoreticky nikdy zplanět, i když bylo zjištěno její přežití. Konkrétně na Labi u výpusti chladicí vody z elektrárny. V tropech a subtropech vodní hyacint tvoří souvislé a vzájemně propletené porosty, které jsou dokonce schopné unést člověka. Hmotnost rostlin zde může dosahovat až 50 kg/m2, čili na hektaru vodní plochy mohou být až 2 milióny rostlin. Kořenový systém tokozelky prospívá vodním larvám (především moskytům) a to je další riziko této rostliny. Významně napomáhá šíření malárie. Navíc poskytuje úkryt také některý mlžům, kteří roznášejí parazitární onemocnění schistizomózu. Vodní hyacint navíc znesnadňuje až znemožňuje vodní dopravu (rostliny se namotávají na lodní šrouby a hustý porost brání pohybu lodí), brání využívání vodních ploch a toků k rekreaci, stíní vodu před sluníčkem, čímž brání růstu fytoplanktonu a snižuje množství kyslíku ve vodě. Navíc je i snižován přenos kyslíku z ovzduší do vody. V konečném důsledku to představuje zásadní problém pro život ryb a jiných vodních živočichů. V Asii jde navíc o obtížný plevel na rýžovištích. Zde se totiž rozmnoží dříve, než mohou vyrůst sazenice rýže a ty jsou prakticky udušeny. Problémem je, že mechanická likvidace této rostliny je namáhavá, nákladná a přitom nemá valný efekt. Používají se proto bohužel selektivní herbicidy a nezbytná je zvýšená snaha o zabránění úniku těchto rostlin pěstovaných jako okrasných do přírody. Zkoušely se i biologické prostředky (např. z brouků nosatci a motýlů druh Sameodes albiguttalis), ovšem rostliny pouze dorůstaly menších rozměrů a objemu a snížila se produkce semen. Vodní hyacint však má i praktické využití a to v lidovém léčitelství a košíkářství. Navíc se vzhledem k schopnosti druhu tvořit rychle ohromnou biomasu testuje (a mnohde se osvědčilo) využití v podobě hnojiva, krmiva, energetické suroviny (bioplyn), paliva a při výrobě celulózy a papíru. Kořenový systém vodního hyacintu navíc dovede vázat těžké kovy (např. olovo, rtuť a stroncium) a jiné škodlivé látky. Pokusy s čištěním průmyslových odpadních vod touto rostlinou proběhly dokonce i v ČR.
