Vezmeme to postupně. Rychle se střídající teploty, neoptimální a často jen umělé osvětlení, průvan. Divoké zalévání z hadice anebo naopak žádná zálivka. Naprosté minimum jen z nezbytné péče. A třeba taky přítomnost spousty dalších druhů, u kterých nejspíš nikdo nezkontroloval, jestli se sem spolu s nimi náhodou nějak nezanesly plísně, choroby, škůdci. Když vezmeme jen tenhle namátkový výčet nedostatků v úvahu, jsou velkoprodejny zahradnických center vlastně ta nejhorší místa ke kupování květin.K tomu, jak podobné velkoprodejny vypadají – a jak fungují – by pravděpodobně měli co říct i ti, kterým záleží na energetické efektivitě. Těm by asi vadilo, že podobné podniky jsou do krajnosti nehospodárné vytápěním i klimatizací, uzavřenou prodyšností rozměrných hal. Jiným by zase mohla vadit stavební podstata velkoprodejen, které expandují do příměstské krajiny, ukusují z přírody a vytváří celé čtvrti sestavené z obřích krabic. A tak by se asi v kritice podobných zařízení dalo pokračovat dlouho. Italští architekti ze Sudio Bressan se k té kritice nepřipojují. Nejspíš proto, že dobře vědí, že jen stížnosti nikam nevedou. A neradostnou bilanci zahradních velkoprodejen se místo toho pokouší vylepšit svým vlastním projektem. Kterým ukazují, že to jde rozhodně dělat i jinak. A dost možná i mnohem lépe. Jak? To je možné vidět z jejich realizace Green Village, Zelené Vesnice, stojící nedaleko italského městečka Cittadella. Je to zahradní centrum, jako každé jiné. Ovšem uchopené, stavebně i architektonicky, výrazně odlišně. Projekt se nachází v průmyslové zóně východně od města a je strategicky umístěn blízko hlavním silnicím spojujícím provincie Vicenza, Padova a Treviso. Ne zrovna malý „komerční“ komplex se skládá ze tří částí. Vlastní prodejní budovy, skleníků a k nim přidruženého parku. Celý projekt je přitom uspořádán do dvou objemů. Jeden je stavebně vyjádřen jako pevná (až monolitická) struktura, která roste z dovnitř orientované geometrie. Na ni je pak navázán zelený dvůr, který se volně otevírá k nebi. Druhý objem je navržen tak, aby odrážel tradiční typologii skleníků. Je tedy kompletně obložen sklem s rytmickou, exponovanou strukturou. Co je z takového uspořádání patrné? Že ve Studio Bressan se přemýšlelo o tom, jak odlišné jsou podmínky pro nakupující, a jaké podmínky si žádají ony rostliny. Že každý z těchto prostor má jiné nároky na osvětlení a provozní teplotu.Green Village přitom využívá pro zavádění přirozeného světla a čerstvého vzduchu do svého zahradního centra v zelené vesnici dvě strategie. Jednak onu pultovou střechu, a také centrální terasu. Pultová střecha zaručuje rozptýlené a rovnoměrné světlo po celý den, zatímco centrální terasa s celou svou výškou tvoří skutečné jádro stavby. Budova působí jako dovnitř se nořící objem. Terasa je naopak srdcem projektu a bodem, kolem kterého je celý plán generován. Tedy, poeticky řečeno: terasa není úbytkem z objemu stavby, ale naopak prostorem, ze kterého budova vyrůstá. Zelená vesnice nevznikala jako „komplex“, ale spíše jako jednotlivé otevřené interiéry. Úseky zahradního centra jsou vyjádřeny místnostmi, které jsou v prostoru jasně zarámovány. Není to krabice, ale důmyslná architektura. Která je ve svých důsledcích mnohem šetrnější. Jak rozpočtově, přes energie, tak i ve způsobu, jakým prospívá rostlinám. Kterým se tu pochopitelně dostává mnohem více péče.Stavebně přitom jde o jednoduchou, ekonomickou a rychlou stavební architekturu, vytvořenou s použitím prefabrikovaných prvků. Na jejichž konci není „další krabice“, ale citlivě uchopený prostor, který dává smysl.Zdroj: Studio BressanFoto: Emanuelle Bressan
