Kokarda (Gaillardia) je rod čítající cca 15 rostlinných druhů, z nichž nejznámější je u nás kokarda osinatá (Gaillardia aristata) a kokarda velkokvětá (Gaillardia x grandiflora). Tato středně vysoká, vytrvalá bylina, je dnes pěstována téměř po celém světě. A parádu dělá náramnou všude, kde ji vysadíte. V mnoha zemích dokonce unikla do volné přírody, jelikož se zde však nechová invazivně, nikomu to nevadí. Ovšem v naší přírodě je kokardy jen jako šafránu, jak se lidově říká. Kokardy, které jsou dnes většinou pěstované v Evropě, a které občas uniknou i do naší přírody, jsou zřejmě kříženci kokardy osinaté a kokardy sličné. A právě je nazýváme kokarda velkokvětá (Gaillardia x grandiflora). Kokarda se každý rok po odkvětu zatahuje do země a znova vyrůstá až na jaře dalšího roku. Je sice považována za trvalku, ovšem na jednom stanovišti většinou ztrácí po třech letech schopnost kvést a nebo kvete jen málo. V její domovině ji najdeme na stanovištích suchých, slunných a s propustnou, humózní půdou. Vyskytuje se až do nadmořské výšky 2900 m. n. m. Nesnáší těžké, jílovité a zamokřené půdy, za vlhkého počasí je napadána padlím a houbovitou skvrnitostí listů. Velkou předností této rostliny je mrazuvzdornost, snese totiž mrazy až do cca -40 °C. Vytrvalé kokardy vyrůstají z tenkých kořenů až do výšky 80 cm, lodyhy se zdola větví a jsou porostlé střídavými listy. Ty mají buďto krátké řapíky a nebo jsou poloobjímavě přisedlé. Čepele listů jsou široce kopinaté až vejčité, nepravidelně laločnaté a nebo celokrajné. Listy jsou dlouhé 5 až 15 cm a široké 1 až 3 cm, sytě zelené, na okrajích zubaté, na vrcholu špičaté a po obou stranách lehce chlupaté. Tvar a rozměry listů jsou tedy dosti variabilní. Květní úbory na stopkách jsou široké až 8 cm. Obsahují vnitřní trubkovité a oboupohlavné květy (je jich 60 až 120), které mají většinou načervenalé pěticípé koruny. Okrajové samičí květy (je jich 12 až 18) jsou pak jazykovité a s trojklanými ligulami žluté a nebo žlutočervené barvy. Zákrov je pak tvořen 25 až 40 vejčitými a chlupatými listeny. Kokardy kvetou od června do září a po odkvětu tvoří plody v podobě ochmýřených nažek. Ty jsou dlouhé 3 až 6 mm a jsou po okolí rozptylovány větrem. A právě nažkami (resp. semeny) se kokardy šíří ze zahrad do přírody. Lze je však množit také dělením trsů a na jaře bylinnými řízky. Kokardy báječně doplní trvalkové záhony, stanou se pohlednou obrubou chodníků a hodí se i do skalek s vyššími rostlinami. A když včas odstraníme stonky s odkvetlými květy, vyrostou nám nové a naše kokardy pokvetou až do mrazů. Výborně se jim daří i v mobilních nádobách a jsou také vhodné k řezu. Pěstováním kokard prostě neuděláme žádnou chybu. Vyžadují, jak jsme již uvedli výše, slunné a suché stanoviště, propustnou a humózní půdu. Proto jsou také ideálních do suchých skalek.
