Jak už to tak s velkými nápady bývá, většinou za nimi stojí docela docela prosté motivy. V legendárním případě obyvatel podhorských vesnic Kitayama a jejich objevu exotického způsobu pěstování stromů to prý bylo čistě o přežití. Zdejší malé osady se totiž tísnily mezi regiony Mie a Nara, a vládci z obou těchto provincií si dané území dost urputně nárokovali. Většinou s pomocí nájezdů armád svých samurajů. Což zdraví místních rozhodně nesvědčilo. Nakonec si ale zdejší obyvatelé dokázali v dost turbulentních časech vykoupit jistý díl neutrality. Tím, že oběma prefekturám odváděli daň v dost nedostatkovém zboží. Konkrétně pak v plodech jabara (využívaných jako lék na sennou rýmu) a ve stavebním dřevě. Neobyčejném dřevě. Takzvaný kitayamský cedr, který známe pod názvem kryptomerie japonská, tu totiž rostl díky místním specifickým klimatickým podmínkám ke kráse a dokonalosti. Dlouhé rovné dřevo bez suků bylo ceněno pro svou opracovatelnost, odolnost a schopnost odolávat vlhku a plísním. A také pro barevné tóny, ke kterým se přirozeným stárnutím dopracovávalo. Dřevo z kryptomerie je o 140 % ohebnější, než klasický cedr, a má až o 200 % větší hustotu. Poplatky za svobodu, odváděné v neobvykle kvalitním dřevě, tu platili od 14. století. Aby si zhruba za 150 let všimli, že jejich původně nevyčerpatelné zásoby rozhodně tak nekonečné nejsou. Jejich budoucí svoboda a nezávislost se tak ocitly v ohrožení. A proto tu začali houfně kryptomerie vysazovat. Na každém volném kousku půdy. Každoroční sklizeň si ale žádala čím dál tím více dvacetiletých stromů, pro které už nebylo dost místa. Pro samé kácení a vysazování semenáčků na nových plochách nebyl ani čas na řádné vyklučení starých pařezů. Situace tak v 17. století dospěla do bodu, na který se šóguni z Mie a Nary už dlouho těšili. Podle jejich informací a záznamů už neměli mít v Kitayamě žádný les. Rozloha kraje tomu napovídala. Opak byl ale pravdou. Z nevyklučených a svému osudu ponechaných kmenů totiž kryptomerie pohodlně zmlazovaly a divoce obrážely, a z každého pařezu tu vyrůstalo násobně více stromů. Chcete-li, jednotlivých rovných kmenů. Kryptomerií tu po třech století intenzivní těžby nerostlo méně, ale více. Kitayama si svou křehkou nezávislost udržela, a přispěla ta ke vzniku lokální lesnické praxe, známé dnes jako daisugi. V Čechách bychom asi řekli pěstování z pařeziny (lesníci je nazývají nízké lesy, a moc v oblibě je nemají). I u nás byla ve středověku běžná, zvlášť v pasečných lesích, blízko vesnic. Japonci ale tuto užitečnou regionální libůstku pozvedli na vyšší úroveň, tím, že jí přisoudili rozměr zahradní architektury. Výhodné zvláště pak pro takové domy, jakým tu říkají Sukiya-zukuri. Tedy takové, které si nemohly klasickou zahradu dovolit, protože stály jen na nepatrném kousku půdy, na okraji soutěsky nebo skaliska. V místech, kde se s největší námahou udržel sotva jeden rostlý kmen. Který, pokud byl příhodně seřezáván, postupně zvětšoval objem svého pařezu a vyrážel z něj celý malý les. Je to prostě zástup stromů, vyrůstajících z jednoho stále rostoucího stromu. Japonci si tento styl pro jeho nenáročnost i prostorový efekt velmi oblíbili. Příběh o vesnici Kitayama má dnes podobu legendy s nejistou pravdivostí, ale nikdo tu nezpochybňuje, že metodiku daisugi k dokonalosti vybrousil čajový mistr Sen-no-rikyu. Ten ze své jediné rozrůstající se kryptomerie postupně získal materiál na desítky sloupů tokonoma pro interiér svého domu a čajového pavilonu, stejně jako na jídelní hůlky, které používal celý život. A tento památný strom stále ještě žije, rozdělený na několik přirůstajících etáží. Pro daisugi se můžete rozhodnout nejen proto, že fandíte dálnovýchodní exotice. Jedním z velkých kladů stromů na stromech, vyrůstajících z jednoho kmene, je fakt, že neprodukují pyl. Což by mohlo potěšit alergiky. A i byť je pěstování tohoto stylu občas komplikovanější, když přijde na manipulaci a údržbu, pořád se vyplácí. Kácením přírůstků totiž nepřicházíte o strom jako takový, nezbavujete se ani v biomase vázaného uhlíku. Je to vlastně totálně udržitelný způsob lesnického hospodaření, na který jsme trochu neprávem pozapomněli. Pokud byste jej chtěli trochu oprášit a přiblížit tuhle metodu současnosti, nemusíte se hned shánět po kryptomeriích z Kitayamy. To samé kouzlo totiž můžete vyčarovat s pomocí obyčejné seřezávané vrby. Ze které se pak stane pro naši krajinu kdysi neméně fenomenální daisugi, vrba hlavatá.
