Půda má svůj vlastní život, plný mikrobiálních dějů, rozkladu organického materiálu, depozice vlhkosti a živin, ze kterého v konečném důsledku vidíme jen jakýsi vedlejší výstup v podobě výsledné úrody. Povětšinou každá vegetační sezóna začíná holou hlínou rozparcelovaných záhonků před výsevem, a na stejně vypadá i na podzim, po sklizni. Což je špatně. Pěstované rostliny si totiž vzaly z půdy, co potřebovaly pro růst. A jestli tu chceme něco podobně hodnotného vypěstovat i za rok, je třeba to doplnit. Kdo chce mít dobrou úrodu (anebo mu není lhostejný stav půdy), stará se o ní a chápe, že co si z ní vzal, musí ji nějakým způsobem navrátit zpět. Jak? Univerzální odpovědí je, že hnojením. Ale zdaleka ne každé hnojení je stejně užitečné a prospěšné. Pokud svůj pohled omezíme čistě na koncentrace živin a minerálů v substrátu, a do půdy zapravíme pár granulí s průmyslovými hnojivy, její stav tím ve skutečnosti nezlepšíme. Správným krokem je zvýšení podílu organické hmoty v substrátu, jeho provzdušnění a zvýšené vododržnosti. A toho lze nejsnáze dosáhnout zeleným hnojením. To by se nakonec mělo stát základem každé zemědělské praxe, v doplňku se statkovými hnojivy a kompostem. Jeho výhodou je absolutní nenáročnost, je to jen drobný krok a troch a námahy navíc, která se ovšem zásadním způsobem vyplatí. Kdy je používat? Na podzim, s jarním přesahem, ale prakticky vlastně pokaždé, když sklidíte. Na zapravení posklizňových zbytků do půdy se sice můžeme dívat s despektem, ale tím vracíme zemi největší díl toho, co si z ní pěstované rostliny vzaly. Druhým krokem je výsev „půdu regenerující směsi“. Může jí být ledacos. Například zásobu dusíku v půdě podpoříte vysetím luštěnin/leguminóz. Hrách, hrachor, vojtěška, vikve a nejrůznější bobovité, jetele. Organickou hmotu můžete zvýšit vysetím hořčice, ovsa, jílků, pohanky nebo dnes tolik proklínané řepky.Případně můžete zvýšit prokořenění půdy slunečnicí, svazenkou nebo řepou. Můžete pracovat s hrachem-peluškou, brutnákem nebo třeba žitem. Pokud chceme půdu „vyčistit“ a zbavit háďátek (hlístic), dokáže to měsíček lékařský. Tyto fyto-sanitární účinky se dají dohledat u spousty druhů. V jejich případě nejde o sklizeň a výnos. Až všechny tyto rostliny totiž nakonec vzejdou, posekáte/zaoráte je či zaryjete zpět do půdy. A tím ji prohnojíte. Podobně, jako kompostem nebo hnojem. Půdu byste stejně před jarním výsevem (stejně jako na konci sezóny) museli porýt, takže jediný rozdíl je v tom, že nějaký čas předtím vysejete ono zelené zelené hnojivo. O které se nijak zvlášť starat nemusíte, protože si vesele roste samo, zatímco zlepšuje vlastnosti půdy. Jednotliví doporučení zástupci pro zelené hnojení to dělají každý tak trochu po svém, ale pár věcí mají společných. Třeba že jejich kořeny kypří půdu a provzdušňují ji. Zvyšují podíl organické hmoty v půdě, podporují mikrobiální život, zlepšují vododržnost. To, že na povrchu půdy něco roste, většinou znamená, že taková půda má mnohem nižší výpar než holá a sluncem prozářená plocha.Vegetace je prostě taková přirozená izolační vrstva, která brání tomu, aby se z půdy vyvály úživné vrstvy humusu i vlhkosti, a nestala se z ní zemědělská poušť. Ostatně, ten izolační efekt se projeví i během etapy chladu a promrzání. Zelené hnojení může pomoci k nastartování žádoucích chemických procesů v půdě. A to nejen zvýšením koncentrace dusíku (když zaoráte hrachor), ale i třeba po stránce proměny chemismu půdy a změny pH. Zlepší se vstřebatelnost dalších živin. Je to cesta, jak k záhonku přitáhnout pozornost žížal a dalších půdu provzdušňujících organismů. Můžete se na to dívat i z ryze praktického hlediska: záhonek prorostlý zeleným hnojivem je obsazeným prostorem, do kterého tolik nebudou expandovat nežádoucí plevelní druhy. Takže si vlastně šetříte práci. Je to vlastně takový přirozený zelený mulč. A vás to nestojí skoro nic.Zelené hnojení má ještě jeden nezanedbatelný efekt. Vhodnou skladbou jeho druhů totiž můžete významně přispět k ochraně nejrůznějších opylovačů. Vlastně jim nabídnete na svých momentálně nevyužívaných záhoncích pestrou směs živných a nektarodárných rostlin. Podle druhů zeleného hnojiva je pak třeba volit cesty k zapravení. Někdy je třeba rotavátoru nebo sesekání na nízko, jindy jen práce s rýčem. Pochopitelně se liší i sezónní požadavky na výsev. Klasikou v repertoáru každého hospodáře by se měl výsev zeleného hnojiva přes zimou (které necháte zajít, se zapravením do půdy na jaře), anebo doplňkové zelené hnojení s výsevem v časné jaro. V podobném duchu pak lze rozpracovat i model se srpnovým (posklizňovým) výsevem zeleného hnojiva, které zapravíte do půdy na samém konci podzimu. Je přitom samozřejmě nezbytné obměňovat mezi sezónami použité druhy zeleného hnojiva, abyste nepodpořili případné škůdce soustředěné na výskyt monokultur. Protože co jednou pomáhá, může propříště škodit. Třeba zrovna řepka nebo hořčice, jindy pro zelené hnojení nedostižné, se ukazují být problematické, pokud plánujete na tom samém místě v další sezóně vysadit květák nebo kedluben. Jsou to drobnosti, které se vyplatí si pohlídat. Třeba jako, že se nevyplatí zelené hnojení nechat na půdě dokvést až do vysemenění.Jinak ale zůstává zelené hnojení nepřekonatelným nástrojem k tomu, jak zlepšit vlastnosti půdy a ochránit ji. Aby nám byla ku pomoci i další rok. To, co jsme si z ní vzali, prostě vrátíme zpátky. Za úrodu se zahradě vyplatí poděkovat, a tohle je ten nejlepší způsob.
