Zahrada v marockém stylu dovede udělat z mála opravdu hodně

Čím byla marocká zahrada pro Evropany zajímavá řekněme v 17. a 18. století? Vlastně jen tím, že byla tvořena exotickými druhy a odrážela zvyklosti jiné kultury. Jinak ale, s drtivou upřímností, za mnoho nestála. Protože byla malá, stísněná a stinná. V Evropě přitom tehdy frčely parkové zahrady anglického střihu, imitující rozvolněnou zeleň, a přísně geometrické zahrady francouzské. Oba tyto dominující styly přitom pracovaly s rozsáhlým prostorem, volností. Marocké zahrady byly jen zákoutími s estetickou zelení, vmáčknuté do průchodů, v malých medinách, na nádvořích a dvorech v domech a palácích, isolované zdmi a ponořené do stínů. V Evropě se prostě okrasné zahrady počítaly v hektarech, a na východě či africkém severu v metrech čtverečních.

Vycházelo to z místních podmínek, klimatu, nedostatku živin, úrodné půdy a vody. S jistou nadsázkou - v polopouštních končinách bylo těžké cokoliv vypěstovat, a když už se někde zadařilo, upřednostňovaly se produkční funkce zahrad. Zeleň na parádu byla luxusní zboží. Orientální zahrady tedy byly miniaturními střípky ráje, usazené tam, kde slunce tolik nepálilo a pohled na ně mohl těšit jejich majitele. Proto také ohromovaly hlavně tím, že jsou jiné. Druhy na nich pěstované většinou v Evropě ustály zimu jen ve skleníku, a nikdy nedokázaly plně rozvést atmosféru, která se s nimi pojila v exotických končinách.

Orientální zahrada mohla být ještě před pár dekádami dobrou kulisou pro detektivní román od Agathy Christie, ale stěží mohla vyhovovat tomu, co by si evropští zahradníci přáli mít doma. Zvlášť, když většina lidí žila na vesnicích. Jenže časy se mění. Stále více lidí teď žije ve městech, jejich obydlí počítají s omezeným prostorem, zeleň v betonové džungli absentuje. A v létě je tu také pořádné horko. Současná podoba zasídlení tak dnes o něco víc připomíná onu polopoušť, v níž se zahradám z Orientu tak dařilo. Proto tento styl nabývá znovu na významu. Na malém prostoru, v minimalistickém provedení, s důrazem na nenáročné detaily rozvíjí motivy krásy a radosti.

Následující rady vás spíš nasměřují k experimentům, které musíte zvážit a podniknout sami. Slunce, a to většinou velmi intenzivní, sem obvykle přichází jen z jedné strany. A ne nutně jen stěnou, ale klidně i z výšky, stropem (střešním oknem nebo nezastřešeným prostorem dvora). Aspekt toho, že zahrada není zastřešená, pak umocňuje to, že „prostor nad hlavou“ mohou zakrývat právě listy rostlin.

Stín tu vytváří přirozeně vysoký reliéf zdí, které až na dno „kaňonu“ mnoho světla nepouští. V případě, že je prostoru více, vzniká vedle zeleně zahrady zastřešený průchozí altán, rijád. Je tu prostor pro expozici nejrůznější keramiky, obvykle usazené v nikách s výklencích (typické pro vstupní část, tzv. enija).

Hodně se tu pracuje s markýzami, napjatými plachtami, umělým zastíněním formou vyplétané sítě. Zástin ze stran je pak dovytvářen například ozdobným mřížovým v oknech, které tříští sluneční paprsky. Režim ochlazování tu zajišťuje i to, že zahrada je vlastně vzdušným komínem, provívaným ze dvou stran do průvanu. U země je tu tedy výrazně chladněji, než ve výškách.

Efekt příjemného chladu, ale také hodnotu estetickou i praktickou (snadnou údržbu, omyvatelnost) tu zajišťují keramické dlaždice. Na podlaze a často i na stěnách, třeba ve formě pestrobarevných mozaik. Mohou být propracované, ale ani jejich neumělost není na škodu.

Pro orientální styl je typická absence výpravných motivů, a velmi silný tlak na geometrické obrazce. S tím úzce souvisí symetričnost orientálních zahrad. Obvykle lemují koridor, drží se pravidelně proti sobě v rozích, někdy vstupují do diagonály.

Pokud je v rámci zahrady usazen jeden centrální a výrazný dominující prvek (rozrostlý strom nebo keř), po stranách a v rozích jej „vyvažují“ menší exempláře. Výsadba se často zrcadlově/stranově překrývá, pravidelnost je silně charakteristická.

Rostliny jsou pochopitelně odolné suchu a vysokým teplotám, na zálivku nenáročné. Je tu jistý tlak na stále-zelenost, aby byly krásné pořád. Takže? Při zemi udělají krásu růžicovky – eónie, listnatce čípkové (Ruscus hypoglossum), nebo olověnce (Plumbago auriculata). Na výslunných místech se usadí agáve a aloe. Otevřeným výslunným plochám (obvykle se štěrkovým mulčem) dominují vzrostlé sloupcovité nebo soudkovité kaktusy.

Ze stran o sobě dávají vědět palmy (typicky Trachycarpus Fortunei nebo trojúhelníkovité palmy Dypsis decaryi) a cykasy, ujme se tu ve vysokých květináčích zasazená aspidistra. Barvu vnáší pelargonie, které je možné pěstovat i v závěsných koších. Velmi efektní mohou být (i kvůli vůni) citrusové keře. Raději více, než méně, a v pestrosti vícera druhů.

U menších zahrad mohou být dominující složkou stromovité filodendrony (Philodendron bipinnatidum) anebo košatící se široké listoví banánovníků. Stálezelený efekt pak zajišťují například keře vavřínů.

Dláždění, obklady a mozaiky obepínají vstupy, dveře, rámy oken, průchody. Barevně se obvykle odvíjí vše od modré a bílé, ale fantazii se meze nekladou. A například zlatavé linky tu působí velmi exkluzivním dojmem. Drobnou odlišností stylu spíše marockého je přítomnost sytých pastelových barev na stěnách.

Orientální zahrady rostou do krásy dlouhá desetiletí. Proto tu spíše než tucty malých exemplářů uvidíte jednotlivé kusy, které mají objem a výšku. Ostatně, ústředním prvkem je obvykle rozrostlá palma, cykas nebo banánovník, který k sobě stahuje pozornost. Aspoň jedna taková výrazná dominanta by neměla ve vaší zahradě chybět.

Orientální zahrada jde slyšet. Ale protože tu toho neroste tolik a horkem ztěžklý vzduch se skoro nehne, ono „ševelení“ tu obvykle zajišťuje nějaký vodní prvek. Bublající fontánka, malý stékající nebo kapkující vodopád. Žádné kašny nebo studně, vody je málo a je třeba s ní šetřit. Je jí jen tolik, aby dodala akustický efekt a přitom příjemně osvěžovala okolí.

Zatímco prostor formuje až rigidní geometrie a symetrie, nábytek tu jde odlišnou cestou. Rohy pro něj neexistují, jsou to křivky, kružnice, elipsy. Nikoliv organické, ale opracované tvary. A všechny rožky jsou u něj zjemňovány. Od toho jsou tu nejrůznější polštáře, podušky, deky, koberečky a běhouny. Z přírodních materiálů a tkanin, s typickými vzory.

Další živel, který do orientální zahrady patří (už tu máme zemi, vodu, vzduch) je oheň. Ten samozřejmě nemusí hořet pořád, ale své místo by tu měl mít. Třeba ve formě ohniště v tepané míse, plápolající louče. V noci dodá místu kouzelnou atmosféru. V protipožárně bezpečnějším formátu může mít i podobu lucerny, svícnu. Stejně jako vody ani ohně tu nemusí být moc, je to jen tak „na chuť a pro oko“.

Orientální zahrada voní. Čím přesně, to záleží na vkusu zřizovatele, ale tradiční aroma (tedy kromě hašiše) dotváří obvykle jasmín. Někde by tu tedy měl růst, aby svou parfémovanou vůní ozvláštnil prostor. Bylo to navýsost praktické opatření vzhledem k tomu, že při posezení na kobercích v zahradě bylo zvykem se zouvat.

Že to celé zní náročně a nákladně? Opak je pravdou. Typická orientální-marocká zahrada je velmi nenáročným útočištěm, které dokáže z mála vytvořit hodně. Optimalizuje prostor, který by byl jinak pro většinu rostlin vzhledem k zástinu a nedostatku místa nevyužitý. Masivně přitom sází na doplňky a dekorace, které není až takový problém sehnat z bazaru nebo najít na půdě. Hluchá místa tu vyplní koberce a polštářky, protože místo k posezení je tu nezbytností. 

Je to vlastně takový letní obývací pokoj, hezky na čerstvém vzduchu ale pořád ve stínu. Nízké posezení se dá klidně vytvořit i z palet. Vynikne tu sesbíraná keramika, působivé dlaždice (pro které nemáte využití v interiéru). A květin je tu spíše méně, protože prostor jen dotváří. Je ideálním řešením na malé střešní zahrady, terasy, dvorky a širší balkóny domů a bytů ve městech, které si nemohou běžnou zahradu dovolit, a přitom se jí nechtějí vzdát. Je exotická a slušivá, mile jiná. Stejně jako před staletími.

Zdroj: Gardenista.com, Gardeningetc.com, HouseAndGarden.com