Salát římský | Lactuca romana

1

Je také znám jako letní endívie, i když toto označení není správné. Římský salát je pravděpodobně nejstarší ze všech druhů salátů. Pěstoval se již ve starověkém Egyptě. V současné době se těší největší popularitě v Itálii a dalších jihoevropských zemích. Beze sporu jeho největší výhodou oproti hlávkovému salátu je jeho odolnost vybíhat v létě do květu. Zatímco v posledních letech jej milují a pěstuji např. i v USA, u nás bychom římskýsalát na polích či zahradách hledali marně. I když je jeho pěstování v našich podmínkách snadné, je spíše raritou ho vidět na záhoně v našich zahradách.

Nejčastěji se využívá v syrovém stavu do salátů. Vynikající je v kombinaci s lososem, parmskou šunkou nebo pomerančem. Vnější část hlávky se využívá jako špenát. Naprosto zásadní surovinou pro přípravu salát Ceasar je právě římský salát, ke kterému se přidávají opečené krutony z pečiva, parmazán atd. Obsahuje hodně vlákniny, vitamín C, B a železo. Lactucin, který salát obsahuje dobře působí na trávení, zklidňuje nervy a uvoľňuje křeče. Říká se, že mísa římského salátu k večeři zajistí klidný spánek.

Římský salát tvoří protáhlou, uzavřenou hlávku připomínající tvarem doutník. Hlávky jsou obvykle až 40 cm vysoké a váží cca 3 kg. Podlouhlé listy mají výrazné žebrování. Obvykle jsou světle zelené, mohou být však i tmavě zelené nebo načervenalé. Listy jsou křehké a velice chutné, i když na nahořklou chuť je třeba si navyknout. Hořkost listů způsobuje lactucin, který je v římském salátu obsažen daleko více než u ostatních druhů salátů. Chuť je možné zjemnit bělením a to tak, že se dorůstající hlávky svazují. Hlávky tvarem připomínají spíše pekingské zelí nežli klasické hlávky salátu. Mladé listy jsou pevné a poměrně robustní.

Při výsevu od dubna do května, začíná sklizeň zhruba 3 měsíce od výsevu tj. od července. Při letním výsevu sklízíme zhruba v říjnu. Po sklizni se doporučuje svazek listů svázat k sobě provázkem, aby se vnitřek hlávek tmou vybělil. Bělení zajistí zjemnění chuti a křehkost listů.