Prožitá léta velmi reálného socialismu se do vzpomínek soudně smýšlejících pamětníků nehezky zapsala mnoha aspekty. Už jen třeba představa socialistického vlastnictví, pustá teorie, v níž vlastně všechno patří všem – a tudíž se o to nikdo konkrétní nestará – přinášela dost prohnilé ovoce v podobě zdevastované přírody a veřejného majetku. I proto teď lidé mohou nevábně nahlížet na experiment s názvem Baugruppe, který nabývá na síle, nejen v sousedním Německu.Co to je? S přesnou definicí je to trochu vratké, je jich totiž víc než míň. A každý si ji ještě trochu, případ od případu, upravuje. Hodně obecně je to ale určitý formát spoluvlastnictví. Při němž skupina shodně smýšlejících lidí sdílí prostředky a zdroje, jimiž pak dosáhnou zamýšleného cíle. Zpravidla jde o projekty výstavby bydlení. Je to hodně komunitní záležitost, participativní projekt, na němž se nějak podílí všechny interesované osoby. A který, zdá se, prozatím funguje velmi dobře. I když své mouchy pochopitelně taky má. Základní principy osvětlí trocha historie. Celý koncept Baugruppe je doma ve Skandinávii, kde se s ním začalo v 60. letech. Naplno rozkvést mu pomohlo až Německo, respektive Berlín, o třicet let později. V německé metropoli totiž zažívali krizi bydlení. Stát tu pokulhával ve schopnosti vytvářet cenově dostupné bydlení, a to, co tehdy na trh dodávali ve formě hotového produktu k nastěhování developeři, se často neshodovalo s představami potenciálních nájemníků, obyvatel.Ti neměli pražádnou možnost, jak ovlivnit výslednou podobu toho, co a jak se „pro ně“ staví. Mohli brát jen to, co bylo – anebo být bez střechy nad hlavou – protože třetí cesta prakticky neexistovala. Sami jednotlivě neměli dost prostředků k tomu, aby si to „na svém“ postavili „po svém“. A to byl přesně ten bod zlomu. Žádná rodina sice neměla individuálně dost prostředků k tomu, aby se mohla zařadit do soutěže o stavební pozemky nebo parcely ve městě. Ale společně, se sdílenými zdroji financí, už dokázaly vytvořit finančně konkurenceschopný subjekt. Příhodný pozemek si tedy od města nekoupil jeden developer -aby tu vybudoval bytové králíkárny pro deset rodin – ale deset rodin si koupilo pozemek a na něm si vytvořilo bydlení, odpovídající jejich představám. Klidně i s chovem králíků, zahradou, terasami. Za sdílené prostředky se koupil pozemek, sdílený.Tím to sdílení nekončilo. Sdílely se totiž i náklady na projekt, konzultace s architekty, samotnou stavbu. Sdílela se často na stavbě odvedená práce. A v praxi u hotové stavby pak i její součásti. Ve zkratce – deset rodin nepotřebuje u domu deset zahrádek velkých jako dlaň. Společně mohou mít jednu velkou. Taky asi nepotřebují každá svou vlastní terasu nebo třeba oddělený sklep. Dá se to pořídit při jednom dohromady. A tudíž laciněji. Co přesně bude sdílené a jak to společně bude používané, to vlastně nemá limit. Respektive jediným limitem je předchozí domluva spoluvlastníků. Možná chtějí mít sdílený i obývací pokoj, knihovnu anebo fitko, možná chtějí sdílet i kuchyni. Anebo se chtějí více separovat, a kromě toho pořízeného pozemku/prostředků/stavby už nic víc sdílet nechtějí. A o tom to je. Hezký příběh o spoluvlastnictví ve formátu Baugruppe roste ze společného sdílení stejných představ o bydlení.Lidé sdružení ve „stavební skupině“ (bauen – stavět, gruppe – skupina) musí mít předem jasno v tom, co sami chtějí, a co jsou ochotni sdílet.Ta shoda se buduje už od počátku projektu, třeba domluvou o tom, že ve společné stavbě nebudou garáže. Protože obyvatelé chtějí žít bez aut. Nebo je o společném přání, že objekt bude vybaven solárním ohřevem vody, nebo že se v rámci společných provozních úspor obyvatelé zřeknou klimatizací. Panovat musí shoda i v tom, kdo bude mít pro sebe kolik prostoru. A větší potřebu užitné plochy pak nejspíš budete muset kompromisně vyvážit ústupky v jiné oblasti společné domluvy.Výhodou je, že si pak vlastní bydlení můžete – ovšem v jisté shodě se skupinou – poskládat tak, jak sami potřebujete. A ne tak, jak by vám diktoval developer. Jako člen Baugruppe máte kontrolu nad užitým materiálem, jeho kvalitou. Tedy – máte svůj podíl kontroly. A jím rozhodujete o tom, že to pořídíte ve výsledku o něco levněji, a většinou také o dost rychleji. Na vrcholu slávy bylo 17 procent každoroční berlínské rezidenční zástavby realizováno formou Baugruppe. Těch úspěšně dohotovených projektů se vlastníkům podařilo vystavět více než šest stovek. A průměrná úspora nákladů na domácnosti – ve srovnání s přístupem, kdy by si celé bydlení rodina stavěla sama – činila nezanedbatelných 16,5 procent.V Austrálii tento koncept zkouší od roku 2010, a ta průměrná úspora na nákladech je desetiprocentní. Ze Skandinávie, kde to celé začalo – ale nikdy nezažilo nějaký boom – přichází zprávy až o pětinových úsporách na novostavby. Ve Vídni zažívá tenhle model velmi razantní nárůst, úspory jsou prý kolem patnácti procent.To všechno zní to lákavě. Zvlášť když jste v situaci, že chcete bydlet, rychle, ale nemáte kde. Navíc stejně jako jsou hodně volné definice Baugruppe, jsou široce rozvolněná i pravidla. Toho, jaké zdroje chcete sdílet. Jeden může disponovat pozemkem, druhý financemi. A třetí třeba může být řemeslníkem, stavitelem, který je schopen to „výměnou“ za vlastní bydlení postavit. I taková sestava může fungovat, když o tom panuje shoda. Zrovna v takovém uspořádání se už několikrát idea Baugruppe objevila i v Česku.Funguje tedy Baugruppe? Rozhodně je to životaschopný koncept. Poměrně schůdná cesta ven, z krize bydlení. Která nahrává udržitelnosti, vyváženosti, pestré organické zástavbě, diverzitě prostředí, komunitnímu životu. Zádrhele tu pochopitelně nalezneme též. Principy shody je totiž třeba utužovat i po úspěšném dohotovení projektu. Zasedáním, jednáním, debatami, hlasováním. A ochota k úklidu společných prostor, k řešení zeleně, k navýšení příspěvků na údržbu či pořízení obnovitelných zdrojů energie může výrazně klesat.Zvlášť když má část vlastníků ambice k rozvoji „komunity“ a ostatní chtějí jen v klidu bydlet.S časem se také mohou měnit životní priority spoluvlastníků. Jejich rodina se může rozrůst, a bydlení jim může rázem přijít malé. Podaří se najít s ostatními spolumajiteli další kompromis? Za jakou cenu? A jak snadné je jednu takovou Baugruppe opustit? Kdy a jak dojde na vyplacení podílů, vyrovnání? Bude možné do bytu v uzavřené komunitě nastěhovat i někoho, kdo s jejími hodnotami nesouzní?S řešením těchto neduhů pochopitelně vypomáhají právníci a hlavně dobře sestavené smlouvy o spoluvlastnictví. Které musí počítat se všemi budoucími alternativami. Ne vždy to jde hladce. Určitě ne tak snadno, jako když žijete ve vlastním anebo v bytě od developera.To už jsou všechno trable, které zavání tím socialismem. Kdy (skoro) všechno je všech, ale nikdo necítí potřebu se o to start víc, než ostatní. A kdy do „vašich“ věcí neustále promlouvá vůle celé skupiny. Baugruppe nabízí mnohé, a levněji. Ale zadarmo to také není.Materiály: de.wikipedia.org, TheConversation.com, PropertyCollectives.au, e15.cz, Baugruppe.cz
