Studentské koleje jsou v Evropě vskutku zavedenou institucí starou zhruba stejně jako první univerzity. Taky trvalo hezkých pár staletí - v podstatě až do doby, než se vysokoškolské vzdělání stalo celospolečenským výdobytkem – než přestalo platit, že si studenti své ubytování na kolejích hradili z vlastní kapsy. Teprve v posledních desetiletích, kdy se systém vzdělávání výrazně proměnil, začaly být koleje na státních univerzitách výrazně dotovány z veřejných peněz. Studenti na nich sice dál na kolejné nějakou sumou přispívají, ale zdaleka ne tolik, aby s takovou sumou provozovatel vystačil bez státních příspěvků. Nebojte, určitě to nemá vyznít jako nějaká stížnost, brojení proti vysokoškolským studentům, kteří by si snad nevážili privilegia kolejí. Je to jen úvod k povídání o řešení, které před pětašedesáti lety vyzkoušeli v nizozemském Amsterdamu. K řešení, ve kterém vlastně - pro jeho úspěšnost a úspornost - pokračují dodnes. Začalo to v 50. letech, kdy v Amsterdamu pocítili kritický nedostatek bydlení pro studenty. Většina z dostupných bytů, které byly ve městě teoreticky k pronájmu, totiž začala být vyhrazována perspektivnějším nájemníkům. Například zahraničním turistům. A tak byl, s výrazným přispěním města, developerů a univerzit, rozpracován a realizován projekt Casa. Projekt studentských bytů, bydlení pro studenty. Kolejí, chtělo by se říct. Ale to by přesné nebylo.Casa totiž není obyčejnými kolejemi. Nizozemci mají rádi, když jsou účty srovnané a nic se jen tak pro nic za nic nedotuje. Casa se svými 518 pokoji je tedy tak trochu kolejí. A taky trochu hotelem. A rovněž i částečně ubytováním pro seniory. Je to hodně nevšední mix, nicméně mix nesmírně funkční. Studenti jsou tu cenou svého bydlení zvýhodněni, ale ne až tak dalece, jako na našich kolejích. O něco více jsou pak zvýhodněni senioři, důchodci, kteří tu bydlí též. Nicméně provozní rozdíl je pak hrazen z toho, co tu za pokoj a ubytování utratí klasičtí hoteloví hosté, které Casa nijak nešetří. Výsledkem je vyrovnaná obchodně-provozní bilance provozovatele, který může své výdaje na údržbu plánovat s ohledem na aktuální kapacitní vytížení. Chystá se například nějaká zásadní oprava, velké výdaje? Může tak mírně zvýšit nájem studentům. Anebo spíš otevřít méně pokojů studentům a více pokojů turistům. Casa nikterak netratí na tom, že přijdou prázdniny nebo zkoušková volna, má pořád plno. A i díky zpřístupnění pokojů hotelovým hostům je dodnes schopna poskytovat cenově dostupné ubytování. Přitom tenhle model neřeší jen problém finanční udržitelnosti provozu. Bojuje i proti gentrifikaci. Koleje, často součásti univerzitních kampusů, působí dojmem „měst pro mladé“. Umí být hlučné, chaotické, sezónně přelidněné a pak zase vyprázdněné.Pár měsíců čerpají zdroje, produkují odpad, odebírají vodu a elektřinu v enormním úhrnu, a pak zase ne. I těmi výkyvy dokládají, že nejsou úplně funkční součásti města. Domovy důchodců proti tomu zase často působí až jako nehezké a nedůstojné čekárny na smrt, místa odtržená od běžného života, kde žijí staří, ještě starší a pár pečovatelek k tomu. Casa ale dává tyto protipóly k sobě. A neodpuzují se. Fyzikálně ani jinak. Naopak vzniká velmi živá a především velmi tolerantní komunita, kde jsou byty studentů naskládány mezi byty seniorů. A nikterak si nepřekážejí. Vlastně to funguje skvěle. Důchodci jsou tu ubytováni v rámci programu zvaného „Forever Young“ (Věčně mladý) a sousedství s mládeží si docela užívají. Mladí, kteří si myslí, že jim bude patřit svět, se pohromadě s důchodci – kterým už svět patřil – chovají vcelku rozumně. Vytváří to jedinečný a inspirativní mix uživatelů, který ještě oživují turisté, hoteloví hosté. Casa je zkrátka výjimečný případ a dost možná inspirace. Obrázky v galerii, které úroveň bydlení v Casa ilustrují, pochází z poslední rekonstrukce interiérů. Podílelo se na ní architektonické studio i29, které ve spolupráci s nábytkářskou značkou Lensvelt a textilní designérkou Mae Engelgeer zařídili návrh pro všech 518 pokojů.Zdroj: i29Foto: Ewout Huibers, Thomas van Schaik
