Futuristická architektura v českém prostředí nepředstavovala ucelené hnutí se sepsaným manifestem, nýbrž odvážný proud protínající šedesátá až osmdesátá léta dvacátého století. Inspirována dobovým dobýváním vesmíru, kybernetikou a fascinací novými technologiemi čerpala z mezinárodního brutalismu, neo-futurismu, strukturalismu a britského architektonického optimismu skupiny Archigram. Na rozdíl od západních metropolí, kde futurismus často oslavoval korporátní sílu a neomezený kapitál, museli čeští autoři bojovat s těžkopádným socialistickým stavebnictvím. Přesto vznikly solitérní objekty, které působí jako kosmická plavidla zaparkovaná uprostřed historických měst nebo na horských hřebenech. Vrcholným a ve světovém měřítku nejvíce oceňovaným ztělesněním této estetiky je horský hotel a televizní vysílač na libereckém Ještědu. Projekt architekta Karla Hubáčka ze slavného ateliéru SIAL, vytvořený ve spolupráci se statikem Zdeňkem Patrmanem a interiérovým designérem Otakarem Binarem, spatřil světlo světa na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hubáček namísto dvou oddělených staveb navrhl jediný elegantní rotační hyperboloid, který aerodynamicky dotváří siluetu hory a odolává extrémnímu klimatu. Vnitřní vybavení připomínající interiér vesmírné lodi i unikátní tlumič kmitů vynesly autorovi v roce 1969 prestižní mezinárodní Perretovu cenu, čímž stavba okamžitě vstoupila do kánonu světové architektury. Ale dveře se autorům doma zavřely. Hlavní město Praha se stalo laboratoří odvážných konstrukcí především díky tvůrčí odvaze několika výrazných osobností. Manželé Věra a Vladimír Machoninovi vnesli do centra metropole radikální geometrii. Jejich obchodní dům Kotva na náměstí Republiky, dokončený v roce 1975, využil půdorys vzájemně propojených šestiúhelníků připomínající včelí plástev, podpořený ocelovou konstrukcí a tmavou fasádou. Stejná autorská dvojice stála i za Domem bytové kultury u stanice metra Budějovická, který zaujal vrstvenými terasami a technologickým pojetím fasády z cortenové oceli. Závěr osmdesátých let a nástup následující dekády pak symbolizuje televizní vysílač na Žižkově, navržený architektem Václavem Aulickým a statikem Jiřím Kozákem. Konstrukce složená ze tří štíhlých tubusů nesoucích kabiny televizního provozu, restaurace a vyhlídky představuje čistou high-tech estetiku. Působí jako připravená odpalovací rampa pro mezihvězdné lety a dodnes tvoří nejvýraznější i nejdiskutovanější vertikálu pražského panoramatu. Václav Aulický se do dějin zapsal také dnes již bohužel zbouraným komplexem Transgas na Vinohradské třídě, jehož mohutné plynovodní trubky na fasádě a skleněné kubusy představovaly ryzí průmyslový futurismus. Futuristické tendence nezůstaly uzamčeny pouze v metropoli a na Ještědu. Výjimečným příkladem je hotel Thermal v Karlových Varech, rovněž z dílny manželů Machoninových. Kolosální lázeňský komplex z pohledového betonu, oceli a skla byl do údolí říčky Teplé zasazen s důrazem na filmový festival i otevřený venkovní bazén vytesaný do skály. V Brně pak vyrostla monumentální budova Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Medlánkách, jejíž kruhové pavilony a brutalistní prvky dodnes evokují vědeckou základnu z klasických sci-fi románů. Při srovnání s mezinárodními ikonami, jakými byly práce Eera Saarinena ve Spojených státech, Kenza Tangeho v Japonsku nebo Oscara Niemeyera v Brazílii, vyniká česká větev hned v několika zásadních ohledech.Zatímco západní futurismus disponoval přístupem k nejmodernějším slitinám, syntetickým materiálům a neomezeným rozpočtům, čeští tvůrci pracovali v podmínkách chronického nedostatku a technologické izolace. Každý netypický detail, od speciálních těsnění oken až po atypická svítidla a nábytek, musel být navržen a vyroben na míru v rámci pololegálních inovací. Z nouze se tak zrodila mimořádná řemeslná preciznost a důraz na totální umělecké dílo, kde byl dům navržen jako harmonický celek od nosného skeletu až po popelníky a příbory. Druhým specifikem je silný kontextualismus. Zatímco mezinárodní futurismus často arogantně ignoroval okolní prostředí a stavěl budovy jako autonomní sochy, české realizace prokazují překvapivou citlivost k místu. Hubáčkův Ještěd krajinu neznásilňuje, ale přírodně ji prodlužuje, a Machoninových Kotva svým lomeným půdorysem respektuje nepravidelnou parcelu i měřítko okolní historické zástavby Starého Města. Vztah tuzemské veřejnosti k těmto stavbám prošel po roce 1989 dramatickým vývojem. Dlouhá léta byly neprávem zatracovány jako symboly komunistického režimu, přestože jejich autoři často stáli v opozici vůči vládnoucí garnituře a čelili perzekucím. Nepochopení hodnoty pozdního modernismu vedlo k nenávratným demolicím klíčových děl, v čele se zmíněným Transgasem nebo hotelem Praha. Teprve v posledních letech, s nástupem mladé generace teoretiků a rostoucím mezinárodním zájmem, se českému architektonickému futurismu dostává zaslouženého uznání jako vrcholné kapitole odvahy, inženýrského génia a nezlomné vize.Zdroj: Rostislav Švácha a kol.: Dějiny českého výtvarného umění; SIAL: Sdružení inženýrů a architektů Liberec; Vladimír 518 a kolektiv: Architektura 58–89; Petr Vorlík a kol.: Výzkumná série Česká technika a architektura; monografie a katalogy k dílu Věry a Vladimíra Machoninových; Jiří Jiroutek a Rostislav Švácha: Fenomén Ještěd; Registr Národního památkového ústavu (NPÚ) – Památkový katalog
