Ačkoliv byl poválečný architektonický vývoj v Československu svázán plánovaným hospodářstvím a diktátem prefabrikace, pod povrchem normalizační šedi vyrostly stavby, které předběhly svou dobu o celá desetiletí. Domácí tvůrci dokázali reagovat na světovou vlnu kosmického věku, high-tech i brutalismu a přetavit je do specifického, neopakovatelného vizuálního jazyka.
Mezi kosmickým věkem a vědeckofantastickou vizí
Futuristická architektura v českém prostředí nepředstavovala ucelené hnutí se sepsaným manifestem, nýbrž odvážný proud protínající šedesátá až osmdesátá léta dvacátého století. Inspirována dobovým dobýváním vesmíru, kybernetikou a fascinací novými technologiemi čerpala z mezinárodního brutalismu, neo-futurismu, strukturalismu a britského architektonického optimismu skupiny Archigram. Na rozdíl od západních metropolí, kde futurismus často oslavoval korporátní sílu a neomezený kapitál, museli čeští autoři bojovat s těžkopádným socialistickým stavebnictvím. Přesto vznikly solitérní objekty, které působí jako kosmická plavidla zaparkovaná uprostřed historických měst nebo na horských hřebenech.
)
Ještěd: Dokonalé splynutí hory a kosmické rakety
Vrcholným a ve světovém měřítku nejvíce oceňovaným ztělesněním této estetiky je horský hotel a televizní vysílač na libereckém Ještědu. Projekt architekta Karla Hubáčka ze slavného ateliéru SIAL, vytvořený ve spolupráci se statikem Zdeňkem Patrmanem a interiérovým designérem Otakarem Binarem, spatřil světlo světa na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hubáček namísto dvou oddělených staveb navrhl jediný elegantní rotační hyperboloid, který aerodynamicky dotváří siluetu hory a odolává extrémnímu klimatu. Vnitřní vybavení připomínající interiér vesmírné lodi i unikátní tlumič kmitů vynesly autorovi v roce 1969 prestižní mezinárodní Perretovu cenu, čímž stavba okamžitě vstoupila do kánonu světové architektury. Ale dveře se autorům doma zavřely.
)
Pražské kosmické přístavy: Od Kotvy po Žižkov
Hlavní město Praha se stalo laboratoří odvážných konstrukcí především díky tvůrčí odvaze několika výrazných osobností. Manželé Věra a Vladimír Machoninovi vnesli do centra metropole radikální geometrii. Jejich obchodní dům Kotva na náměstí Republiky, dokončený v roce 1975, využil půdorys vzájemně propojených šestiúhelníků připomínající včelí plástev, podpořený ocelovou konstrukcí a tmavou fasádou. Stejná autorská dvojice stála i za Domem bytové kultury u stanice metra Budějovická, který zaujal vrstvenými terasami a technologickým pojetím fasády z cortenové oceli.
)
Závěr osmdesátých let a nástup následující dekády pak symbolizuje televizní vysílač na Žižkově, navržený architektem Václavem Aulickým a statikem Jiřím Kozákem. Konstrukce složená ze tří štíhlých tubusů nesoucích kabiny televizního provozu, restaurace a vyhlídky představuje čistou high-tech estetiku. Působí jako připravená odpalovací rampa pro mezihvězdné lety a dodnes tvoří nejvýraznější i nejdiskutovanější vertikálu pražského panoramatu.
Václav Aulický se do dějin zapsal také dnes již bohužel zbouraným komplexem Transgas na Vinohradské třídě, jehož mohutné plynovodní trubky na fasádě a skleněné kubusy představovaly ryzí průmyslový futurismus.
)
)
Experimentální lázně a regionální skvosty
Futuristické tendence nezůstaly uzamčeny pouze v metropoli a na Ještědu. Výjimečným příkladem je hotel Thermal v Karlových Varech, rovněž z dílny manželů Machoninových. Kolosální lázeňský komplex z pohledového betonu, oceli a skla byl do údolí říčky Teplé zasazen s důrazem na filmový festival i otevřený venkovní bazén vytesaný do skály. V Brně pak vyrostla monumentální budova Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Medlánkách, jejíž kruhové pavilony a brutalistní prvky dodnes evokují vědeckou základnu z klasických sci-fi románů.
)
Čím se český futurismus liší od světových souputníků
Při srovnání s mezinárodními ikonami, jakými byly práce Eera Saarinena ve Spojených státech, Kenza Tangeho v Japonsku nebo Oscara Niemeyera v Brazílii, vyniká česká větev hned v několika zásadních ohledech.
Zatímco západní futurismus disponoval přístupem k nejmodernějším slitinám, syntetickým materiálům a neomezeným rozpočtům, čeští tvůrci pracovali v podmínkách chronického nedostatku a technologické izolace. Každý netypický detail, od speciálních těsnění oken až po atypická svítidla a nábytek, musel být navržen a vyroben na míru v rámci pololegálních inovací. Z nouze se tak zrodila mimořádná řemeslná preciznost a důraz na totální umělecké dílo, kde byl dům navržen jako harmonický celek od nosného skeletu až po popelníky a příbory.
)
Druhým specifikem je silný kontextualismus. Zatímco mezinárodní futurismus často arogantně ignoroval okolní prostředí a stavěl budovy jako autonomní sochy, české realizace prokazují překvapivou citlivost k místu. Hubáčkův Ještěd krajinu neznásilňuje, ale přírodně ji prodlužuje, a Machoninových Kotva svým lomeným půdorysem respektuje nepravidelnou parcelu i měřítko okolní historické zástavby Starého Města.
)
)
Dědictví na hraně zániku a pozdní rehabilitace
Vztah tuzemské veřejnosti k těmto stavbám prošel po roce 1989 dramatickým vývojem. Dlouhá léta byly neprávem zatracovány jako symboly komunistického režimu, přestože jejich autoři často stáli v opozici vůči vládnoucí garnituře a čelili perzekucím. Nepochopení hodnoty pozdního modernismu vedlo k nenávratným demolicím klíčových děl, v čele se zmíněným Transgasem nebo hotelem Praha. Teprve v posledních letech, s nástupem mladé generace teoretiků a rostoucím mezinárodním zájmem, se českému architektonickému futurismu dostává zaslouženého uznání jako vrcholné kapitole odvahy, inženýrského génia a nezlomné vize.
Zdroj: Rostislav Švácha a kol.: Dějiny českého výtvarného umění; SIAL: Sdružení inženýrů a architektů Liberec; Vladimír 518 a kolektiv: Architektura 58–89; Petr Vorlík a kol.: Výzkumná série Česká technika a architektura; monografie a katalogy k dílu Věry a Vladimíra Machoninových; Jiří Jiroutek a Rostislav Švácha: Fenomén Ještěd; Registr Národního památkového ústavu (NPÚ) – Památkový katalog
