Revitalizace domu na rozhraní Libně a Vysočan ukazuje střídmý přístup k nájemnímu bydlení, který místo „maximalizace kapacity“ staví spíše na postupném rozvoji existujícího domu, aniž by budova ztrácela svůj potenciál a původní charakter. Architekt Matěj Šebek tu vytvořil novou vrstvu nad městem.
Nájemní bydlení v Praze
Nájemní bydlení v Praze? To je téma, které by asi silně přesáhlo rozsah běžného článku o architektuře. Zjednodušená pointa by ale mohla stát na tom, že kdo má v Praze prostor vhodný pro přestavbu na nájemní bydlení, snaží se ho zpravidla „nasekat“ a „namnožit“ tak, aby na takové příležitosti náležitě vydělal. Projekt nazvaný Nástavba Harfa od architekta Matěje Šebka se ale vydává vzácně odlišnou cestou.
Celý ten návrh přitom rotuje kolem otázky: „Jak rozvíjet městský činžovní dům, aniž by se proměnil v typicky developerský produkt?“
)
)
)
)
Jít na přestavbu jinak
Příběh téhle nevšední rekonstrukce je ale třeba začít vyprávět u majitelek, sester, které dům z počátku 20. století na rozhraní Libně a Vysočan zdědily a rozhodly se pro jeho první rozsáhlejší obnovu. Jejich cílem bylo rodinný majetek přizpůsobit současným potřebám, zvýšit jeho dlouhodobou hodnotu, ale zároveň zachovat původní charakter stavby.
Prvotním impulzem byla nutná oprava střechy. Během příprav se však ukázalo, že právě podkroví nabízí možnost doplnit dům o „novou vrstvu“ bydlení.
Projekt, kterého se chopil Šebek, od počátku pracoval s omezenými prostředky a nesměřoval k onomu tak typickému maximálnímu výnosu ani kompletní přestavbě. Zdrženlivost se naopak stala jedním ze základních principů. Nové zásahy jsou tedy jasně současné, ale respektují nedokonalosti a stopy původního domu. Vedle nástavby proto došlo také ke kultivaci společných prostor a obnově části vnitřní infrastruktury.
)
)
Čtyři originální byty
V úrovni původní střechy tak vznikly čtyři malé nájemní byty, zřetelně vložené do struktury historického krovu. Na uliční straně byl krov zaříznut za původní korunní římsou, čímž vznikla ustoupená fasáda s francouzskými okny a průběžnou terasou. Namísto běžného podkroví odkázaného na střešní okna tak byty získaly přímý kontakt s venkovním prostorem i městem.
Dva z těch čtyř bytů jsou mezonetové. Vložené objemy ložnic se směrem do vnitrobloku otevírají velkými vikýři a navazují na druhou terasu orientovanou do dvora. Dispozice jsou záměrně zmenšené; omezenou podlahovou plochu však vyvažuje vertikální velkorysost interiéru, množství světla a venkovní prostory na obou stranách domu.
)
)
Původní krov zachován a nechán jako pohledový
Původní krov byl v maximální možné míře zachován a stal se výraznou součástí všech interiérů. Staré dřevěné prvky doplňují přiznané nové ocelové konstrukce, zatímco komíny a další specifické části původní stavby zůstávají viditelné.
Přestože by asi bylo konstrukčně i ekonomicky jednodušší krov kompletně odstranit, návrh pracuje s jeho postupnou obnovou a využívá kontrast mezi syrovostí historických konstrukcí a přesností nových zásahů. Podobu celé nástavby významně ovlivnil také způsob realizace. Všech šestnáct původních bytů zůstalo po celou dobu stavby obydlených, takže nebylo možné střechu jednoduše odstranit a nahradit novou konstrukcí.
)
)
Pomalu a s ohledem na nájemníky
Krov se proto opravoval postupně po jednotlivých etapách tak, aby dům zůstal neustále chráněný. Nová vrstva přitom z ulice téměř není vidět. Ustupuje za původní římsu a její přítomnost prozrazují především subtilní zábradlí terasy. Výrazněji se projevuje až v dálkových pohledech, například od libeňského nádraží, kde vstupuje do širší střešní krajiny Vysočan a Libně.
)
)
Jaká je tedy odpověď na v úvodu položenou otázku? Třeba ta, že dům není potřeba překreslit podle současné představy ideálního bydlení, ale postačí ho spíš citlivě doplnit tam, kde mu nový zásah může pomoci.
Zdroj: Matěj Šebek architekti
Foto: Radek Šrettr Úlehla
