Za brutalismem vlastně stojí buřičská skupina architektů bojující za ideály moderní architektury. Tehdy šlo o rebelii vůči staré generaci architektů (hlavně Le Corbusierovi a Walteru Gropiovi). Významnými světovými architekty brutalismu se stali Peter a Alison Smithsonovi, James Stirling, Paul Rudolph, Moše Safdie, William Mitchell a další. V tehdejším socialistickém Československu to pak byli především Karel Bubeníček, Karel Filsak, Vladimír Machonin a Věra Machoninová, Miroslav Masák, Karel Prager, Jan Šrámek, Stanislav Franc a Rudolf Bergr. Alison a Petr Smithsonovi dokončili v roce 1954 v britském Hunstantonu budovu střední školy, která se stala první vlaštovkou brutalismu. Nová na ní byla hlavně konstrukční pravdivost v extrémním přiznání materiálů a obslužných prvků. Přiznány byly betonové povrchy stěn a stropů i vedené potrubí. Brutalisté považovali architekturu za bezprostřední výsledek životního způsobu, snažili se reagovat na společnost masové produkce, přičemž vytahovali na odiv z mocných sil drsnou poezii reality. Stavby byly snadno zapamatovatelné, měly jednoznačně zvýrazněné konstrukce a přiznané materiály. A to právě i takové, které byly dříve zakrývány dalšími povrchy. Častým brutalistickým prvkem byly například mohutné rozšiřující se betonové pilíře, na kterých budovy stály. Někdo by řekl, že brutalismus je vlastně podobný funkcionalismu, ale není to pravda, protože brutalistické stavby neuznávaly jasně daný systém pravidel, naopak byly vždy výrazně autorským, originálním počinem. Brutalismus působí zcela úmyslně obrovskou jednoznačností a pádností projevu. A to byl také jeden z hlavních důvodů, proč byly tyto stavby kritizovány a proč některé již i na našem území zmizely, zatímco jiné mají na kahánku. Vlastně to byl paradox, brutalisté navrhovali stavby pro širokou veřejnost (masu), ve skutečnosti ale byli spíše oni sami svými návrhy fascinováni a širokou veřejností naopak kritizováni, lidé tyto stavby odmítali. Přesto si ale brutalismus získal kromě hromady kritiků i spoustu obdivovatelů a na architektuře zanechal výrazné stopy dodnes. Došlo to nakonec až tak daleko, že začaly být mnohé stavby navržené a vystavěné v tomto stylu považované za kulturní dědictví. Ostatně právě u nás se neprojevil typický betonový hrubý brutalismus, naši architekti našli způsob, jak toto pojetí zjemnit, jak stavět budovy přece jen něčím subtilnější. A právě tím se ve světě proslavili. Typický brutalismus můžeme pozorovat snad jenom na strahovském stadionu.Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia
