Štírek domácí (Chelifer cancroides), jinak též štírek obecný, patří do čeledi Cheliferidae (štírkovití). U nás je velmi hojný a celkem můžeme narazit až na několik desítek druhů štírků. Pro člověka jsou vlastně všichni zcela neškodní a jelikož jsou dokonce užiteční, protože nám doma likvidují hmyz, se kterým bydlet nechceme, měli bychom se k nim chovat jako k pavoukům. Nechat je žít. A třeba nepříjemného škůdce včelstev kleštíka včelího dovede hodně zredukovat, i když úplně nezničí jeho populaci. A právě včely štírky ve svých úlech dobře snášejí, uklízejí jim tam, dělají pořádek. Štírek domácí sice připomíná štíry svými makadly zakončenými klepítky, nemá však zúžený konec zadečku zakončený bodcem s jedovou žlázou. Tělo štírka je dlouhé 2,5 až 5 mm, jedové žlázy má na koncových článcích klepítek a v jednom článku čelistí. Tvar těla štírka je hruškovitý, vepředu je tělo užší, hlavohruď má barvu tmavě hnědou až červenohnědou, zadeček je článkovaný, světle hnědošedý až hnědočervený a zploštělý. Zadeček nasedá na hlavohruď celou svou šířkou, nohy má štírek žlutohnědé až červenohnědé a hbitě se s jejich pomocí pohybuje všemi směry. Na hlavohrudi má štírek zřetelné oči a dýchá vzdušnicemi. Chelicery štírka jsou nenápadné, i ony jsou zakončené drobnými klepítky a vyúsťují na nich snovací žlázy. Štírek domácí je kosmopolitním druhem. Rozšířen je po celé Evropě včetně našeho území. V přírodě žije pod kůrou stromů, v listové hrabance, mechu, ptačích hnízdech apod. Často ale štírka potkáme také v lidských obydlích a jejich okolí, hlavně ve skříních a různých škvírách a puklinách. Oblíbil se též již zmíněné včelíny, velmi rád se vyskytuje ve stodolách a kolnách. Spolu se štírkem knihovým najdeme štírka domácího běžně i v knihovnách a archivech. Při rozmnožování odkládá sameček štírka stopkatý spermatofor, na který navádí samičku pomocí klepítek, kterými se navzájem přidržují. Samička spermatofor zasouvá do svého pohlavního otvoru a nasaje jeho obsah. Po nějaké době se na zadečku samičky vytvoří malý váček s vajíčky a dokonce nosí i později počáteční stadia štírků přisátá ke svému pohlavnímu otvoru. Z něj totiž vylučuje sekret, kterým se nymfy živí. Osamostatňují se až starší nymfy. Noví jedinci žijí 1 až 3 roky a zimu přečkávají v malých uzavřených zápředcích. Zajímavé je, že štírek dovede překonávat přichycený na ptácích a obratlovcích velké vzdálenosti. A když už štírci, jak je to u nás se štíry? Jediný u nás kdysi zřejmě původní druh, štír kýlnatý (Euscorpius tergestinus), je vlastně nezvěstný. Naposled byl spatřen u Slapské přehrady, od roku 1988 však nikdo nikde na našem území nenalezl jediný exemplář. Někdejší lokalita výskytu štíra kýlnatého totiž byla zničena a zmizela dokonce většina zde se vyskytujících vzácných živočichů. I kdyby však byl štír kýlnatý nalezen, žádný z druhů rodu Euscorpius není nebezpečný jak pro člověka, tak pro většinu ostatních obratlovců. Může se ale stát, že narazíte na zavlečeného štíra, který utekl chovateli, nebo byl úmyslně vypuštěn. Chovatelé se dokonce pokoušejí o reintrodukci vzácného a u nás již dlouho nezvěstného štíra kýlnatého romnožováním a odchovem v zajetí. Jako invazní druh štíra je u nás považován Euscorpius italicus, ale jeho stálý výskyt nebyl dosud potvrzen, i když je předpokládán, především na teplém jihu Moravy.Zdroj: Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz
