Vlaštovičník větší (Chelidonium majus L.) je vytrvalou jedovatou bylinou z čeledi makovitých (Papaveraceae). Tato až 100 cm vysoká bylinka je jediným druhem rodu vlaštovičník a jeho latinský název je vlastně překladem řeckého slova chelidon = vlaštovka. Jde o eurasijský rostlinný druh, který se vyskytuje v přírodě celé Evropy a v Asii až po Mongolsko a Írán, v Africe jej najdeme na jejím severu a široce je rozšířen též v Severní Americe, do které byl z Evropy přepraven osadníky pro své léčivé vlastnosti. Ano, vlaštovičník je sice jedovatý, ale také léčivý, což je znakem mnoha známých bylin. Do Ameriky se vlaštovičník dostal již před rokem 1672. Vlaštovičník roste na dostatečně vlhkých půdách s vyšším obsahem dusíku, ovšem daří se mu i v křoviscích, podél cest, na rumištích, v suchých zídkách a nebo na stěnách ruin. V zahradě jej proto můžeme potkat i na neuvěřitelných místech, čím starší zahrada, tím neobvyklejší výskyt vlaštovičníku. Informační zdroje to sice příliš neuvádějí, ale například v naší zahradě se valštovičník vyskytuje jak v kvalitní humózní půdě, tak v suchých zídkách a starých zděných stěnách. Listy jsou vstřícně postavené, vejčité, laločnatě vroubkované a na rubu řídce ochlupené. Na líci jsou tmavě, na rubu světle zelené. Bylina kvete poměrně nápadnými žlutými květy od května do září, přičemž květy vyrůstají na dlouhých stopkách v květenstvích zvaných okolík (2 až 6 květů v okolíku). Po odkvětu dozrávají v šešulovitých jednopouzdrých tobolkách černohnědá semena. Lodyhy i listy se snadno lámou, přičemž v místech lomu roní tmavě žluté až oranžové mléko. Tento latex je jedovatý stejně jako celá rostlina. Poměrně snadno se vlaštovičník pleje, ovšem oč větší je rostlina, o to níže u země je ji třeba uchopit a trochu více přidat při vytrhávání na síle. Nejlepší je použít vhodný vytrhávač plevele. Pro jedovatost je třeba s vlaštovičníkem zacházet velmi opatrně, přesto však jde (jak jsme již zmínili) o rostlinu léčivou, u které sbíráme pro léčivé účely nať v době vždy na začátku kvetení a také oddenek. Pokud se nať nevyužije čerstvá, je ji třeba rychle usušit, abychom předešli fermentaci. Při skladování tato bylina snadno plesniví. Nať vlaštovičníku obsahuje alkaloidy chelidonin, cheleryrthrin, homochelidonin, sanguinauin a berberin, jež jsou příbuzné alkaloidům opiovým. Chelidonin je centrálně působícím sedativem a analgetikem, chelerythrin lokálně dráždí a tlumí respirační centrum v CNS, sanguinarin je inhibitorem acetalcholinesterázy a berberin stimuluje hladké svalstvo a působí jako cholekinetikum. Obsah alkaloidů je různý v různých částech rostliny a kolísá také po celé vegetační období. Droga má až omamný (ale nepříjemně) zápach a chutná hořce až palčivě ostře. Jedovatost byliny se snižuje sušením, ale zcela se jí nelze zbavit. Při rozumném a dlužno říci lékařem doporučeném dávkování je možné pomocí vlaštovičníku působit povzbudivě na hladké děložní svalstvo a srdeční činnost, zvyšuje také krevní tlak a rozšiřuje koronární cévy, uvolňuje křeče průdušek a střev. Ovšem například čerstvou šťávou se odedávna potírají a odstraňují tak bradavice, dnes je však již třeba tento způsob užívání zamítnout, jelikož šťáva je silně nebezpečná pro lidské oči a může prý způsobit až oslepnutí (dermatitidy a nebezpečné poškození spojivky a rohovky po vemnutí do oka působením sanguinarinu). Poslední dobou dokonce vědci zkoumají vlaštovičník jako možný prostředek (zdroj k výrobě léčiv) proti rakovině. Odvar z vlaštovičníku prý také pomáhá s dráždivým kašlem a ulevuje při bolestech doprovázejících onemocnění žlučníku. Dříve lidé vlaštovičníku přisuzovali mimořádné léčivé a magické účinky a skutečně je dnes prokázaný účinek mírně cytostatický. Některé zdroje též uvádějí přeceňování jedovatosti vlaštovičníku v literatuře. Toxické účinky jsou připisovány především chelerythrinu, požitím bylin lze podráždit trávicí ústrojí a mohou se tvořit puchýřky na sliznici úst a hrdla, nastoupit mohou též drastické krvácivé průjmy spojené s kolikami. Ovšem pro poměrně nepříjemnou chuť a vůni nejsou otravy vlaštovičníkem časté. Je to jako byste chtěli konzumovat odporně zapáchající houbu.Zdroj: wikipedia.org, kvetenacr.cz, ceske-bylinky.cz
