Hongkong je světovým rekordmanem v počtu výškových budov. Jeho panorama však skrývá řadu paradoxů: většinu území zabírají hory, zatímco miliony obyvatel se tísní na nevelké zastavěné ploše. A právě v tomto městě plném mrakodrapů se dodnes překvapivě používá tradiční stavební technologie: lešení z bambusu.
Nejvíce výškových budov na celém světě
Jaké město má nejvíce výškových budov na celém světě? Hongkong! Ovšem s jeho rekordem se pojí hned několik zvláštností.
Už jen to, že z území tohoto megaměsta je vlastně zastavěna jen čtvrtina dostupné plochy, stojí za zmínku. Tento zdánlivý paradox je způsoben specifickou místní geografií a též přísnou vládní politikou ochrany přírody. Zní to až neuvěřitelně: jen sedm procent ze čtyřiadvaceti procent zastavěné rozlohy „sídla“ je určeno pro bydlení, zatímco přes čtyřicet procent tvoří příroda národních parků a chráněných rezervací.
)
Jak je to možné? Většinu z 1140 kilometrů čtverečních jeho území totiž tvoří strmé hory, což donutilo metropoli místo do šířky růst do výšky. A je to znát. S počtem budov vyšších než 150 metrů, dohromady nějakých 660 exemplářů, trumfne Hongkong New York, Dubaj i další metropole. A pokud bychom započítali všechny hongkongské budovy vyšší sta metrů, dobereme se toho, že jich tu stojí více než čtyři tisícovky.
Celkově se tu nachází okolo 9000 objektů, které si zaslouží přídomek „výšková budova“.
Ozvěna středověkých tradic
Plyne z toho, že kvůli přítomnosti tolika obyvatel (7,4 milionu osob) na tak malé ploše dosahuje koncentrace v nejlidnatějších čtvrtích extrémních hodnot. V Kau-lungu je to dnes kolem 30 000 lidí na kilometr čtvereční a na příměstském ostrově Ja-li čou pak prý i kolem šedesáti tisíc.
Hodí se asi zmínit, že průměrný obyvatel Hongkongu žije ve velmi stísněných podmínkách, často v bytech s obytnou plochou okolo pouhých šestnácti metrů čtverečních na osobu. A to ještě se štěstím, protože standardem jsou tu i „byty“ kapslové, klecové nebo též takzvané obytné rakve.
)
Nedostatek stavebních parcel rovněž generuje astronomické ceny nemovitostí, krizi bydlení, na kterou by asi mohla být receptem výstavba výškových obytných budov.
Zhruba tady se ale dostáváme k dalšímu fenoménu, v němž Hongkong nemá ve světě konkurenci. Město nevede totiž jen v počtu výškových budov, ale také v nezvyklosti postupů jejich stavebního provedení. Co tím chceme vyjádřit? I u těch nejmodernějších mrakodrapů se tu pořád využívají techniky, které ukazují na mnohasetleté stavební tradice.
Hongkong je jedním z posledních míst na světě, kde se pořád ještě dělají lešení z bambusu.
Jen pro ty, co se nebojí
I když se tu staví výškové budovy o desítkách podlaží, pořád se budují opěrné vnější konstrukce z bambusových „dřívek a klacíků“, podobně jako před staletími.
Za ta dřívka a klacíky se hned musíme omluvit, protože kvalita přírodního staviva se tu na rozdíl od stavební bezpečnosti nepodceňuje. Při výstavbě lešení se kombinují nejčastěji dva druhy tyčoviny, dva různé poddruhy bambusu.
Silnější se nazývají Mao Jue, a jsou o průměru přibližně 75 milimetrů. Slouží jako nosné svislé sloupy. Tenčí a ohebnější Kao Jue, zhruba o průměru 40 milimetrů, se využívají na horizontální nosníky, zábradlí a výztuhy.
I u nás si u importovaného bambusu chválíme jeho pružnost, odolnost. Ale nikdo by se asi dobrovolně nehrnul do toho, aby je s protiváhou vlastního života testoval někde ve výškách okolo čtyřicátého patra. Právě to se ale v Hongkongu děje docela běžně.
)
Bambus je tu pořád ještě tím nejzákladnějším materiálem na stavbu lešení, bez ohledu na to, co přesně se staví. Křehkou důvěru Středoevropana pak nejspíš definitivně nahlodá skutečnost, že celá ta lešení z duté tyčoviny nedrží pohromadě nic jiného než plastové stahovací pásky. A i ty jsou ve své podstatě inovací. Ještě donedávna se používaly k vyvazování jen pruhy zašněrovaných bambusových vláken.
Ne že by to dnes působilo dojmem menšího hazardu se životem.
Cena, rychlost, kvalita
Stavitelé v Hongkongu ale nedají na bambus dopustit, a svou riskantně vypadající zálibu v bambusových lešeních ospravedlňují nespornou logikou. Proč je pro ně bambus lepší než třeba ocel evropských lešení? Kvůli rychlosti montáže. V čistém porovnání dokáže jedna parta hongkongských lešenářů sestavit potřebnou konstrukci šestkrát rychleji. A když jde o honbu za časovými rekordy, trumfnou stavitele kovového lešení i dvanáctkrát.
V praxi to znamená, že celý mrakodrap dokáže zkušený a sehraný tým obalit za jediný den. To nemá konkurenci. Další konkurenční výhodou je nízká hmotnost. Bambus váží jen zlomek toho, co ocel. V extrémně hustě zastavěném Hongkongu, kde jsou mezi budovami jen metrové uličky, je tak jakákoliv manipulace s lehkými tyčemi mnohem snazší.
)
Tyče lze snadno přenášet i sestavovat ručně. Nejsou zapotřebí žádné zvedáky, jeřáby ani manipulační plošiny. Šikovní lidští mravenci budují konstrukci v bleskovém tempu a bez chyb.
Další bambusový bonus je našinci méně zjevný. Místní ale oceňují jeho pružnost při tajfunech. Hongkong pravidelně zasahují silné bouře. Bambus je elastický, takže se pod náporem větru sice ohne, ale nepraskne. A to snižuje riziko zřícení celé struktury.
Svou váhu má i cena. Bambus roste extrémně rychle, je to místně snadno dostupný materiál. Materiál velmi levný, prakticky emisně bezuhlíkový a ekologicky udržitelný. Jedna tyč si hravě projde několika stavbami, než je nahrazena novým kusem. A recyklace, třeba na palivo, je u dřeva snadná.
)
Mistr Sifu
Mohlo by se zdát, že stát se přeborníkem ve stavbě takových bambusových lešení nebude nic náročného. Opak je ale pravdou.
K tomu, aby se z vás stal tzv. Sifu – profesionální lešenář, pavoučí muž - je třeba dvouletého stavebního kurzu na Hongkongském stavebním institutu (HKIC) a další dva roky „pozemní praxe na stavbách“, pod dozorem mistrů. Výuka je zaměřena vysoce praktickým způsobem. Studenti se učí mechaniku bambusu, volit správný výběr tyčí, kontrolovat praskliny a stáří bambusu, rozpoznávat geometrii struktur a uzly.
)
Výcviková střediska HKIC mají obří vnitřní i venkovní haly s umělými stěnami, kde studenti zažívají dril správného uvázání nylonové pásky pozpátku, poslepu a během několika vteřin. Uzly přitom musí udržet váhu dospělého člověka. Učí se též pohybovat po bambusových tyčích bosí nebo ve speciální obuvi s tenkou gumovou podrážkou, aby nohama doslova „cítili“ pevnost dřeva.
Chce to umět udržet balanc, mít volné obě ruce pro práci. A netrpět závratí.
Absolventi jsou pak zařazeni do stavebních čet, kde se v rámci lešenářských klanů dál zdokonalují ve své profesi. K titulu mistra Sifu (ano, opravdu jako z toho animáku o Kung-Fu Pandě) ta dráha kariérního postupu trvá přibližně deset let.
Je to ale práce nadstandardně dobře ohodnocená, která rizikům navzdory stále přitahuje zájemce.
)
Kulturní dědictví
Přestože jde o vysoce efektivní metodu, v poslední době prochází toto řemeslo určitou krizí a je pod tlakem vládních regulací.
Tím hlavním impulsem k omezení byly tragické nehody a požáry. Jelikož je bambus ve své podstatě suché dřevo (přesněji řečeno tedy suchá tráva), v případě požáru na staveništi funguje lešení jako obří zápalka, po které se plameny bleskově rozšíří do nejvyšších pater.
Kvůli rizikům pádů z výšek a fatálním požárům se tak zpřísňují pravidla.
)
Hongkongský Úřad stavebního rozvoje už od roku 2025 pracuje s tím, že minimálně 50 % veřejných stavebních projektů dnes musí využívat kovové lešení. Pevninská Čína přitom používání bambusu ke stavbě lešení u výškových budov zakázala úplně.
V Hongkongu se tato netradiční stavební technika pomalu přesouvá od běžného stavebního standardu k chráněnému nehmotnému kulturnímu dědictví. Stále se však masivně využívá při rychlých opravách, rekonstrukcích fasád nebo instalacích klimatizací ve výškách.
Metropole, která vede ve světovém žebříčku výškových staveb, si tak stále ještě drží prvenství v nejpodivnější stavební praxi. Ručně vázané lešení z bambusu k Hongkongu patří.
Zdroj: France24.com, Wikipedia.org, ArchDaily.com, TheConversation.com
