Vypadá jako nápad, který by vznikl během dlouhého večera u táboráku. Přesto dokáže za pár sekund spojit větve do židle, stolu nebo přístřešku. Omnibite je vynález, který balancuje na hraně mezi genialitou a naprostým nesmyslem. Spojí větve bez hřebíků, šroubů i nářadí. Pokud to náhodou potřebujete.
Nejužitečnější zbytečnost
Tak hloupé, až je to vlastně geniální. Nebo tak geniální, že je to vlastně hloupé? Při hodnocení posledního produktu od designérů Eugenia Costy a Nicol? Talloneho se neubráníte dojmu, že nutně musí existovat ještě nějaká třetí kategorie. Protože jejich vynález, hračka zvaná Omnibite, prostě stojí nesmlouvavě a současně nevyhraněně někde „mezi“.
Za určitých okolností vám může přijít nadmíru fajn a užitečná, jindy se zase může zdát až komicky bezúčelná. Není to ale tak, jako kdybyste si (v krizi řekněme životně důležitým) defibrilátorem pokoušeli zamíchat polévku. Omnibite je spíš příkladem produktu, kterého chcete mít doma plný šuplík jen proto, že by se vám jednou mohl hodit. Aspiruje tím na titul té nejužitečnější zbytečnosti.
)
)
)
)
Zázračný Omnibite
Ale už bez hádanek: co to je ten zázračný Omnibite? Experimentální samostavebný systém. Což mnoho nevysvětlí. Ale aspoň v krátkosti, je to trojdílný rychloupínací nastavitelný mechanismus, který eliminuje potřebu šroubů, svarů, spojů a vůbec všech standardních průmyslových komponentů. Jeho použití? To je stejně prosté jako u hřebíků. A vlastně jednodušší. Protože v tomhle případě se obejdete bez kladiva.
Nejchytřejší zbytečnost roku?
Představme si modelovou situaci: nacházíte se například v lese – o stavební materiál v podobě dřeva tedy nemáte nouzi – a chcete si postavit třeba židli k táborovému ohni. Konvenční přístup k řešení tohoto zadání by mohl zahrnovat hřebíky, kladivo, pilku, šroubovák, vrtačku, dláto nebo opravdu solidní zásobu navinutého špagátu či drátů. S nimiž byste, na mnoho variant a způsobů, onu sesličku k ohni nakonec vyrobili.
)
)
Teleshopping Horsta Fuchse?
S Omnibite vám ale stačí jen nalámané větve (někdy je ani nemusíte lámat) uchytit zacvaknutím k sobě tak, že hned drží. Stavba židle konvenčním způsobem vám přitom bude trvat řádově desítky minut, někomu i hodiny, zatímco s Omnibite je to prakticky „hned“.
Ano, celé to víc než trochu připomíná teleshopping Horsta Fuchse. Protože stejně jako k životu nejspíš nepotřebujete vykrajovátko mrkve, abyste salát zkrášlili zdobnými hvězdičkami, nepotřebujete ani „rychloskládací mechanismus“ k výrobě židlí v lese. U ohně si zrovna tak můžete sednout na zem, nebo na poleno, ne? O tom ale Omnibite není. Přináší možnost, technickou odpověď na hypotetické scénáře.
Potřebujete vystavět nouzové obydlí, vyrobit si pracovní zázemí v terénu, vylepšit si zahradu anebo skutečně stavět dočasný nábytek ze surového dřeva? Je to možné. Jak s tím naložíte, to už je na vás. Omnibite jen definuje proces, při kterém se surové větve transformují do funkčních struktur pomocí tříosého spoje s rychloupínacím mechanismem.
)
)
Žádné šrouby, žádné hřebíky. Drží sám
S tím, že mezi přírodním materiálem a spojem vzniká nová strukturální logika. Stavitel se může více soustředit na materiál než na spoj samotný. A suroviny pro (jakoukoliv) stavbu nemusí být nějak standardizovány. Můžete brát různě silné větve, protože posuvný spoj Omnibite akceptuje díky své geometrii variabilitu. Přizpůsobuje se různým průměrům a úhlům, a přitom drží každou větev na místě.
)
)
Natolik „blbuvzdorný“, že je dokonale univerzální
Jaký má být cíl stavby? I to je na staviteli. Omnibite je s prominutím natolik „blbuvzdorný“, že je dokonale univerzální. Postavíte s ním židli, poličku i celý dům. Když budete chtít. Výsledné dílo přitom bude tak stabilní, jako materiál, který si pro konstrukci zvolíte. A když vás ta židle, přístřešek nebo stůl vyrobený z větví omrzí?
Není nic snazšího, než to celé zase jednoduše rozpojit. Spoje Omnibite vám zůstanou, z materiálu stavebního se znovu stane dřevo na zátop. Nebo součást přírody. Určitě ne dřevo definované zatlučenými hřebíky, nerozbornými slepenci anebo vyvrtanými dírami. Právě to řadí celý tenhle počin designérů z Lombardie na pomezí produktového designu a dočasné architektonické instalace.
)
)
Omnibite vypadá jako vtip, ale jako anekdota by neuspěl. Na to je až moc vážný. Ve své naprosté nepraktičnosti (kdo by s sebou do lesa bral vak s cinkajícími součástkami trojosých spojů?) je vlastně fantasticky funkční a využitelný. Je to tak hloupé, až je to vlastně geniální. A tak geniální, že je to vlastně hloupé.
Ovšem v době, kdy se řeší stavby nejen z hlediska své životnosti, ale též dekonstrukce, demolice, přístup navržený v dílně Eugenia Costy a Nicoly Talloneho hraje na tu správnou notu. Znovupoužitelný Omnibite totiž vydrží držet svou strukturní funkci přesně tak dlouho, dokud chcete, aby vydržel. A pak jej zase jednoduše odepnete. Je to věc, která má velký potenciál. I když je to vlastně strašný nesmysl.
Zdroj: MaterialDistrict.com, VisualAtelier.com, Behance.net
