Žijete si dobře? To není provokace, ale dočista upřímně míněná otázka, na kterou bychom očekávali stejně upřímnou odpověď. Jenže pokud ji ze sebe nevypálíte hned a budete o ní chvilku přemýšlet, vyzní reakce zpravidla spíše negativně. Proč? Lidé totiž mají tendenci poměřovat kvalitu vlastního bydlení podle svých sousedů.
Dokládá to i aktuální výzkum. Míru spokojenosti, satisfakce s vlastním bydlením, totiž zpravidla nemáme s čím poměřovat. Řeči o různobarevné drahotě můžete s klidem nechat být. Protože stěny vašeho bydlení zpravidla stojí všechny na svém místě a pokrývá je střecha. Když přijde déšť, do obýváku vám neprší, zato z kohoutku vám teče voda, pitná. A mýt se můžete i ve vodě teplé. V zimě si můžete zatopit, na toaletu nechodíte do křoví ani na suchý záchod, jíst máte co. Takže objektivně shrnuto, v bídě nežijete.
)
Absence bídy ale nutně nedokládá přítomnost blahobytu. Ale právě tady to začíná být trochu složité. Lidé jsou totiž – ve svém niterném jádru – skromní. Spokojí se s tím, co mají. Alespoň do doby než zjistí, že mohou mít víc. Respektive než zjistí, že někdo jiný poblíž nich toho má víc. Naše lednička, trouba, mikrovlnka, pračka nebo dokonce myčka stačí do doby, než zjistíme, že má někdo novější, lepší. A že je má v nové kuchyni či nové koupelně, pěkně zasazené do vlastní novostavby. Která je výměrou dvakrát větší než náš dům. To už si rázem tak blahobytně nepřijdeme.
Úsloví o tom, že tráva na sousedově dvorku je zelenější, tím dostává nový rozměr.
Externality a kompenzace
Který teď akademickou studií hezky doložili i badatelé z Iowské státní univerzity. V krátkosti, porovnávali míru satisfakce obyvatel – vlastníků domů. Ptali se jich na to, jestli jsou s výměrou své domácnosti spokojení. A moc pozitivních odpovědí neslyšeli. Proč? Dotázaní totiž prakticky neuměli odpovědět, aniž by se nepodívali takříkajíc za plot, k sousedům. A pokud měl soused větší dům, spokojení nebyli.
Studie tím na slušném vzorku dotázaných poskytla důkaz o tom, že lidem mnohem méně záleží na vlastnostech jejich vlastního domu, než na jeho relativní velikosti ve vztahu s domy jejich nejbližších sousedů.
)
Plyne z toho několik na první pohled nezjevných, ale dost podstatných věcí. Spokojenost totiž vnitřně hledáme všichni, a tak naše srovnávání se sousedy může vést k řadě nezamýšlených důsledků.
Třeba to, že když máme menší dům, než mají naši sousedi, máme potřebu si ten subjektivní nedostatek blahobytu kompenzovat jinak. Například dražším autem. Autem, které možná v dané výkonnostní třídě na své každodenní pojížďky úplně nepotřebujeme. Ale máme ho proto, abychom sousedům ukázali, že na to máme. Snaha vyrovnat se sousedům vede k pořizování novějších, dražších a výkonnějších sekaček na trávu, nebo k nákupu luxusnějšího zahradního nábytku. Že to zní podivně?
Stačí se podívat na fenomén epidemie zahradních bazénů. Jak dlouho poté, co se v létě za plotem u sousedů objevil bazén, jste si pořídili vlastní? A nebyli to náhodou sousedi s menším domem, kteří si ten bazén pořídili jako první?
Spokojenost závislá na srovnání
Daniel Kuhlmann, docent komunitního a regionálního plánování, hlavní autor studie, statisticky doložil vztah mezi navyšováním externalit (nákupu těch „lepších“ hraček) v případech, kdy jsou lidé – kvůli nedostatečné velikosti svých domácností ve srovnání se sousedy – nespokojení. Funguje to oboustranně. Takže pokud náhodou máte vy ten největší dům na celé ulici, dá se odtušit, že vznikající novostavby na uvolněných parcelách budou spíš ještě větší. Jen proto, aby se vám vyrovnali.
Zajímavé je to i proto, že by tahle „hra na většího“ mohla být odpovědí na to, proč se průběžně za poslední dekády zvětšuje rozloha vlastnického bydlení. Což samo o sobě příliš dobrou zprávou není, protože spolu s tím narůstá i spotřeba energií, emise, a celkové provozní náklady. I mezi developery napříč světem je patrná tendence k navyšování rozlohy, velikosti domů tam, kde už velké domy stojí. „Sousedství s velkými domy plodí další velké domy,“ popisuje ten vztah Kuhlmann.
)
Výzkum byl založený na průzkumu preferencí tisícovky náhodně vybraných obyvatel, vlastníků domů. Badatelé se vždy přeptali na spokojenost jednoho takového majitele domu, a poté desítky jeho sousedů v těsném okolí. Ti, kteří v každém takovém seskupení bydleli v menších až těch nejmenších domech, pak mnohem častěji referovali o tom, že spokojení s bydlením a rozměry domu spokojení nejsou. Byť by třeba v jiné čtvrti, jiném sousedství, byl jejich dům pro daný počet obyvatel tím největším.
Kvalitu bydlení, to jak si žijeme, zkrátka neumíme sami objektivně posoudit. A tak se, ve snaze najít odpověď, snažíme hledat nápovědu za sousedovým plotem. Pokud on žije ve větším, spokojení s vlastním zpravidla tolik nejsme. V jádru jsme spokojení a skromní, jen dokud neuvidíme, že můžeme mít víc. Cesta k blahobytu, jehož úroveň je relativní, je ale trnitá. Toho co máme, bychom si asi vážili mnohem víc, kdybychom věděli, co je to skutečná bída.
Zdroj: ČeskéStavby.cz, ScienceDaily.com, news.iastate.edu
