Budete stavět, stavíte, nebo rekonstruujete? Rozhodli jste se pro obklady a dlažbu? Nebo chcete obnovit a oživit prostory se starými dlaždicemi, které se vám už okoukaly? Jaký materiál, formáty, tloušťky a další vlastnosti dlaždic ale zvolit? Jak tenká může být maximálně spára a proč? Čím vlastně při svých úvahách o výběru dlaždic začít?
Jaké vlastnosti dlaždic sledujeme v exteriéru a interiéru
Při výběru obkladů a dlažby je nejdůležitější místo, pro které dlaždice vybíráme. Hlavní rozdíly jsou mezi dlaždicemi do venkovního prostředí a do interiéru, kde pak záleží na účelu konkrétních prostor, jejich využití. A tomu odpovídají vlastnosti dlaždic.
Ve venkovním prostředí vyžadujeme od dlažby maximální protiskluznost, vysokou nosnost (některé dlážděné plochy mohou být i pojízdné) a nenasákavost, které odpovídá také mrazuvzdornost. Obkladové dlaždice musí být v exteriéru především nenasákavé a tedy mrazuvzdorné. Zatímco v interiéru nás při výběru obkladů a dlažby zajímá hlavně účel konkrétní místnosti. Z vlastností dlaždic sledujeme především odolnost proti otěru (PEI), se kterou souvisí potřebná šířka spáry. Pak také protiskluznost (R9–R11+) a nenasákavost (především v koupelnách a na toaletách). Rektifikované formáty dlaždic umožňují pokládku s úzkou spárou, do menších místností jsou vhodné především menší a světlejší obklady pro optické zvětšení prostor, ve větších místnostech vyniknou obklady větších formátů, ale rozdíly se už dnes často stírají. V malých koupelnách, sprchových koutech a na záchodech je dokonce více než žádoucí jít až na samou hranu a zvolit světlou mozaiku, naopak se ale používají i dlaždice velkoformátové.
Jednoduše řečeno, když vybíráme obklady nebo dlažbu, měli bychom se zaměřit kromě designu (vzhledu) a volby materiálů i typů výrobků také na jejich důležité vlastnosti. Jiné dlaždice obvykle volíme do koupelny, jiné za kuchyňskou linku, jiné na podlahu chodby a jiné na venkovní terasu či k bazénu. I když samozřejmě existuje spousta univerzálních typů dlaždic, které se hodí téměř kamkoli. Vyloženě velkoformátové dlaždice přitom sjednocují plochu, ale vyžadují rovný podklad. Pokud jsou dlaždice rektifikované (přesně broušené), vypadá obložená plocha celistvě díky minimální spáře (1 až 2 mm).
Pro prořezy a budoucí opravy se doporučuje koupit si vždy alespoň o 10 až 15 % materiálu více. Také je dobré vědět, zda lze u daného výrobce materiál po delší době dokoupit. Některé univerzální typy dlaždic se přitom vyrábí stále, například keramika s povrchovým bílým leskem a bílým matem různých formátů je nesmrtelná a dostupná dlouhá desetiletí. Kromě výše uvedených vlastností nás také může zajímat čistitelnost dlaždic, jejich povrchová úprava (například může výrazně snížit nasákavost a zlepšit čistitelnost) a způsob pokládky.
Rektifikované dlaždice
Rektifikované dlaždice prochází po výpalu dodatečným mechanickým opracováním, přesně jsou zbroušeny jejich hrany. Každá dlaždice má tak naprosto přesný rozměr, což umožňuje spolu se zbroušením pokládku na minimální spáru (zpravidla 1–2 mm). Běžné dlaždice mohou mít po vypálení mírné odchylky v rozměrech, rektifikace ale představuje zbroušení na přesnost desetiny milimetru. A hrany dlaždic jsou navíc rovné a ostré. Vydlážděné plochy s úzkými spárami působí jednotně, moderně a opticky sjednocují prostor, rektifikované dlaždice jsou ale dražší a vyžadují perfektně rovný podklad. Extrémně tenké spáry zvýrazňují každou nerovnost (tzv. zuby). Méně spár také znamená méně místa pro usazování nečistot na ploše a snadnější údržbu. Nejobtížněji se čistí právě spáry.
Formáty dlažby a obkladů
Nejprve dva základní pojmy, přes které „nejede vlak“. Dlažba je určena na podlahy, obklady jsou určené na stěny. Oproti tomu lze na stěny pokládat i dlažbu, pokud to vyžaduje návrh designera či architekta a vaše představy. Obklady se ale nikdy nepokládají na podlahy, s největší pravděpodobností by „neustály“ větší mechanickou zátěž. Uložení dlažby až na stěny může být praktické i s ohledem na ideální navázání spár. Běžně se ale dlažba a obklady kombinují a dosahuje se podobných výsledků.
Právě ve chvíli, kdy je k sobě třeba skládat dlažbu a obklady, se ukáže problém s navázáním včetně spár. Vždy bychom měli vycházet z podobného modulu. Pokud se například na podlahu pokládají dlaždice dvacet na dvacet, na stěny by to mělo být deset na deset (nebo 20 či 5), aby se svislé a vodorovné spáry sešly. Pro vzhled obkládaných místností je to zásadní.
A nyní k formátu čili především velikosti dlažby. Volba formátu by měla vycházet hlavně z velikosti obkládané místnosti. Čím menší formát (rozměr) dlaždic, tím místnost opticky více zvětšujeme. Do skutečně malé místnosti by vlastně byla ideální mozaika, případě její kombinace s výmalbou. Příliš velké dlaždice zabíjí malé místnosti, opticky je scvrkávají. Ano, je to jenom optický klam, ale budeme s ním žít dlouho. O velkoformátových dlaždicích hovoříme při rozměrech 120 cm a více, ovšem již jen 40 či 50 cm jsou na dlaždice dost velké rozměry.
Velkoformátové dlaždice jsou dnes velkým hitem, v interiéru i venkovním prostředí opticky sjednocují plochy a jejich design (vzhled mramoru, kovu, kamene či betonu) na nich vynikne lépe než na malých formátech. Hodí se i do menších místností, je ale třeba pořádně promyslet skladbu a řezy.
Roli hraje také směr pokládky. Pravoúhlý, na úhlopříčky, na koso, stromeček, klasickou vazbu atd.? Možností je více a poslouchat bychom v tomto směru měli bytové architekty, odborníky. Například pokládka na úhlopříčku je vlastně jenom novodobým nešvarem. Použít to někde jako výtvarný prvek lze, ale dlaždice položená nakřivo je prostě chyba. Novotvar, zbytečná vyumělkovanost, zbytečná potřeba zbytečných přířezů. Kladení na úhlopříčky má opodstatnění pouze v místnostech, které nejsou pravoúhlé. Ale hovoříme o běžné řemeslnické práci, nikoli o uměleckém vyjádření.
Volba materiálů
Do interiérů lidé často volí na stěny dlaždice keramické a na podlahy betonové, případně také keramiku, ale odolnější (obvykle dlaždice větší tloušťky). V exteriérech dominuje kámen a umělý kámen (beton), dokonce i na obklady vnějších stěn se často používají dlaždice betonové či kamenné. Existují samozřejmě i další materiály, například leštěný mramor v interiéru, různé reliéfní betonové dlaždice, nesmrtelná čedičová dlažba, skleněné dlaždice, ale i kovové. Oblíbené jsou keramické a betonové imitace dřeva a kamene.
Obklady a dlažba pro konkrétní aplikace
V koupelnách je u dlažby důležitá především protiskluznost (ideálně R10). Dlažba i obklady musí v koupelnách snášet dobře vlhkost a měly by se dát snadno čistit. Obvykle se do koupelen dávají odolné keramické dlaždice s povrchovým glazováním, chybu ale neuděláte ani s betonovou dlažbou a jinými materiály. Do malých koupelen jsou pro optické zvětšení nejlepší světlé, lesklé odstíny a menší formáty. Z hlediska údržby jsou kromě lesklých a světlých povrchů vhodné i odstíny tmavé a matné. Kapky vody jsou nejméně vidět na světlém lesklém a tmavém matném povrchu. Do koupelen se většinou volí menší formáty, zatímco velkoformátové obklady (nad 120 cm) působící luxusně a moderně, vyžadují větší prostor, například okolo bazénů, do velkých obýváků a chodeb apod. Z hlediska údržby je také vhodné minimalizovat spáru, spáry se v koupelnách udržují vůbec nejhůře.
Místo dlažby je možné v koupelně použít například vinylovou lepenou podlahu. Ta se snadno udržuje, je příjemná na došlap a vyrábí se mnoho dekorů. Určitě je nutné ve vlhkých prostorách volit lepení vinylu místo „click“ systémů, aby voda nemohla zatéct pod podlahu. Pokud přece jen zůstanete u dlažby, doporučuje se v koupelnách kombinovat nejvýše 3 základní barvy. Nadčasová je třeba kombinace bílé, šedé a dřevěných dekorů. Při koupi je nutné pořídit všechny obklady najednou, aby měly stejný barevný odstín (jedna šarže). A ve finále je důležitá opravdu kvalitní spárovací hmota, která zvyšuje životnost dlaždic a zlepšuje vzhled koupelen.
Do ostatních místností vycházíme při výběru dlaždic především z předpokládaného provozu a tedy potřebné odolnosti v kombinaci s nároky na údržbu. Týká se to samozřejmě především dlažby, obklady mohou být z jakýchkoli materiálů, třeba za kuchyňskou linku lze dát i sklo, leštěný mramor či kov. Velmi praktické je sjednocení celé vydlážděné plochy do jedné výškové roviny. Zjednoduší se tak společný úklid například koupelny, záchodu, chodby a plochy okolo kuchyňské linky.
V případě dlažby do venkovních prostor je klíčová mrazuvzdornost a tedy nenasákavost. Vůbec největší problém ale je, když voda zateče pod dlažbu a zmrzne. Dlažba se proto lepí, případně usazuje na sucho do štěrku. Existuje však alternativa pokládky venkovní dlažby na terče, pod kterými je zajištěn odtok a vsakování vody (lze uložit např. na štěrk). Navíc lze dlážděnou plochu kdykoli rozebrat a zase složit, pokud je potřebný dodatečný výkop apod.


