Abychom zase neschytali bídu za to, že si z Ruska pořád jen nehezky utahujeme, věnujeme tento článek architektonickému prvku, který tamní obytné stavby proslavil po celém světě. V podstatě spoluvytvořil jejich osobitost, identitu. Do módy vešel v 18. století a v trendu se udržel dodnes. Fortočky totiž fungují na ruské poměry docela chytře.
Francouzské podnebí není petrohradské
Jen málokterý prvek užívaný v architektuře lze tak přesně zarámovat historií. V tomhle případě můžeme vynález, který v Rusku doslova zlidověl, připsat konkrétní osobě a roku. S objevem fortočky je totiž propojen rok 1754 a Francesco Bartolomeo Rastrelli, architekt italského původu, který tehdy pro carskou rodinu zpracovával celý projekt Zimního paláce v Petrohradu.
Z jeho návrhu je jasně patrné, že opulentní stavba byla budována s cílem konkurovat svou krásou západním evropským monarchiím, zejména pak francouzskému Versailles. A právě v tom byl kámen úrazu. Versailles si totiž mohlo dovolit mít okna. Přesněji řečeno, mohlo si dovolit větrat honosné sály skrze velká okna, protože podnebí Francie stálo úplně jinde než podnebí v promrzlém Petrohradu.
)
Větrat a nezmrznout
Zimní palác měl sice „po francouzském způsobu“ projektovaná podobně velká okna jako zámek ve Versailles, ale fakticky se po větší část roku nedala otevírat, neboť v tuhých ruských zimách by okamžitě došlo k promrznutí interiéru. Jak tedy větrat Zimní palác a přitom zabránit zdrcujícím tepelným únikům? Architekt Rastrelli tehdy navrhl svérázné řešení.
Rozdělil stávající okenní rám a vsadil do něj jedno miniaturní, samostatně otevíratelné okénko. Čerstvý vzduch jím tedy zvenčí vnikal do místnosti vysoko nad podlahou. A než klesl k lidem, stihl se smísit s teplým vzduchem v interiéru. Což zamezilo průvanu a ochránilo účesy napudrovaných šlechtičen a taky výrazně snížilo náklady jinak potřebné na vytápění po větrání.
)
Je to v daných podmínkách trefně nastavené řešení. Větrací okénko funguje na principu termodynamiky: teplý vzduch se drží u stropu, studený u podlahy. Větrací okénko je záměrně umístěno v horní třetině okna, takže když ho otevřete, ledový venkovní vzduch vnikne dovnitř vysoko nad hlavami obyvatel.
Především praktické řešení
Není přitom větší než 35 x 45 centimetrů a skvěle se hodí tam, kde je třeba v zimě větrat a otevírání celého okna by kvůli zimě bylo nepraktické. Teď ještě, jak těmhle okenním ventilačkám říkat. Na carském dvoře, kde nebylo o německé služebnictvo nouze, se ujal název „fortočka“. Jako zdrobnělina z německého slůvka „pforte“ – tedy branky, mezírky.
Pak už to šlo ráz na ráz, což v Rusku znamená přibližně sto let. Když už se nějakou novinkou mohl pyšnit carský Zimní palác, začala po tom toužit i měšťanská aristokracie. A ta pak přenesla vynález s větracím okénkem na venkov. Kde jej postupně adaptovali i místní. Tedy až poté, co přizpůsobili okna, a zlevnily skleněné tabulky.
Ve 30. letech minulého století se v Rusku (Sovětském svazu) na rozmary carské rodiny už dávno nevzpomíná. Ale fortočky, původně osazené na oknech v Zimním paláci, se staly skutečně masovým, lidovým fenoménem, architektonickým prvkem, který široce zdomácněl. A s masovou urbanizací a výstavbou bytových domů, která v Sovětském svazu vyvrcholila v éře tzv. chruščovek a stalinek, se tato větrací okénka z „carské éry“ stala stavební normou.
)
Funguje už pár století
Proč? Inu, stejně jako v roce 1754. Z nedostatku jiných možností ventilace. V té době neexistovala klimatizace, nucené větrání v bytech opravdu chybělo. A fortočka byla jediným myslitelným způsobem, jak udržovat v bytě zdravý vzduch po celý rok. Ujala se zkrátka proto, že byla praktická a funkční. Šlo vlastně o první reálný pokus energetického managementu budov v Rusku.
Pochopitelně, že kritici si najdou skulinku všude. V případě fortoček se asi nedá přehlédnout skutečnost, že s geniálním vynálezem musel do Ruska přijít Ital. A že by podobného vynálezu nebylo zapotřebí, kdyby ruští aristokraté necítili nutkavou potřebu napodobovat honosnost francouzských paláců. Případně, že i ten název architektonického prvku je vypůjčený z němčiny.
Zkrátka, že na něm ruského dohromady není nic.
)
)
To není úplně pravda. Široké rozšíření fortoček do ruské architektonické praxe například dalo vzniknout slůvku „fortočnik“. To je ryze ruský termín pro zloděje, který s pomocí dlouhého kovového háčku skrze pootevřenou malinkou fortočku vytahuje z nehlídaného bytu cennosti. A to už ruský svéráz bezpochyby je.
Větrací okénka se stala v Rusku natolik rozšířeným zjevem, že když odtud v roce 1947 přinese maďarský reportér Iván Boldizsár cestopisnou knihu, pojmenuje ji Fortočka. Název je to trefný, chytlavý. Protože jeho vyprávění je vlastně takové malé okénko do ruské domácnosti. Na které se zase tolik nezměnilo. Malá větrací okénka totiž zůstala stavební součástí staršího bytového fondu dodnes.
Fortočka je prostě novinka, která za 273 let v Rusku příliš nezestárla.
Zdroj: ru.wikipedia.org, DatabazeKnih.cz, tybet.ru
