Na statek v malebné jihočeské vesničce u Tálinského rybníka jezdí jeho majitel za rekreací. Před několika lety si však soused postavil dům, který zastínil výhled na jeho oblíbený kopec. Zhruba po třech letech váhání oslovil Huť architektury v čele s Martinem Rajnišem – a dnes tráví volné chvíle ve vlastní hvězdárně a pozorovatelně.
Odsouvací střecha a propojení s půdou
Architekt Martin Rajniš s kolegy Tomášem Kosnarem a Davidem Kubíkem ze studia Huť architektury přišli s neobvyklým řešením: prodloužili jedno křídlo statku o přístavbu, která je z velké části průhledná. Konstrukci tvoří modřínové a smrkové dřevo – materiály, které se týmu osvědčují už řadu let.
V přízemí zaujme otevřený průhledný prostor, který se dá pomocí posuvných vrat z velké části otevřít do zahrady. Po točitých schodech vystoupáte do proskleného patra, kde vás jako první uvítá lávka spojující půdu staré budovy s podkrovím té nové. V každé části je jen jedna velká místnost: ze staré půdy se stala hvězdárna, z podkroví přístavby pozorovatelna. Ve hvězdárně panuje příjemné šero a soukromí, světlo sem dopadá jen úzkým oknem. Vytápí ji elektrická podlahová fólie.
)
Lamelový plášť má praktický smysl
Stínění z lamel je především účelné. Jednotlivá prkna jsou nakloněná tak, aby mezi nimi procházelo světlo, nikoli přímé slunce. V zimě, kdy je slunce nízko, dopadají dovnitř přímé paprsky; v létě je slunce vysoko, přímo sem nesvítí a prostor se nepřehřívá.
„Fasáda funguje na principu více vrstev. Stejně jako když se oblékáme: něco si bereme proti dešti, něco jiného proti větru,“ vysvětluje význam zasklení a lamel David Kubík z Huti architektury.
Lamelový plášť se dá po celém obvodu stavby odsunout – v horním patře kvůli čištění a nočnímu pozorování hvězd. Sklo je naproti tomu pevně spojené s konstrukcí. Přízemí chtěl investor využívat i ke štípání dřeva, proto tu sklo zcela chybí a po odsunutí lamel se dá dřevo skládat ze všech stran. „Použité modřínové dřevo se nenatírá, takže počítáme s tím, že oprší a ztmavne,“ dodává Kubík.
)
)
)
Přístavba se se starou částí nepere
Architekti si výjimečně dobře poradili se skloubením starého a nového. Tvarem přístavba navazuje na původní stavení, použitým materiálem a strukturou působí kontrastně. Je živým důkazem, že samotné dřevo může nahradit „estetizovanou architekturu“ i ornamenty – právě ono je tu dominantním prvkem, který vyzdvihuje krásu otevřeného prostoru.
)
Týmová práce se vyplatila
Povedený výsledek ukazuje, že práce v týmu nese ovoce – a že spolupráce špičkových odborníků mohla fungovat i díky velkorysosti klienta. Vedle architektů přiložil ruku k dílu konstruktér dřevěných staveb Zbyněk Šrůtek, s nímž Huť architektury spolupracuje řadu let; jejich architektonické uvažování doplňuje jeho statické a konstrukční myšlení. K výsledku přispěli i dodavatelé fasády a další účastníci stavby.
)
Architekti dostali volnou ruku
„Naše práce jsou často vidět na internetu a v magazínech. Investor tedy mohl odhadnout, jaký charakter bude stavba mít, ještě než u nás zaklepal na dveře,“ říká Kubík.
Rukopis Martina Rajniše je na stavbě zřejmý na první pohled. Jeho stavby bývají ze dřeva, prosvětlené a vzdušné; sám je nazývá architekturou klacků. Inspiraci čerpá z přírody, pralesa i zenových principů a v neposlední řadě z bohatých zkušeností.
„Když se díváte mezi lamely, vidíte svět rozkouskovaný. Pozorovat vnější svět skrz konstrukci dává člověku zvláštní pocit,“ doplňuje Kubík.
)
)
Neshoda panovala jen v jedné věci
„V průběhu návrhu jsme se s investorem nemohli shodnout jen na jediné věci,“ vzpomíná Kubík. „Martin Rajniš trval na tom, aby přístavba byla od původní části statku zřetelně oddělená – aby bylo přiznané, že jde o přístavbu. Investor na to nejprve nechtěl přistoupit.“
A jak to dopadlo? Martin Rajniš prosadil svou verzi. Mezi starou a novou stavbou jsou tři skleněné štíty místo jednoho. Lamely sice doléhají až k původní střeše, přesto je na první pohled zřejmé, že jde o dva objemy a mezi nimi je mezera.
Zdroj a foto: Huť architektury Martin Rajniš
)
