Válka proti plevelům: Obejdete se bez toxické chemie?

Debata o likvidaci plevelů v organickém zemědělství je tak trochu zápas, ve kterém dostává logika na frak. Nezasahování a přirozený ráz vegetace je tu totiž ústředním bodem snažení, a přítomnost plevelů je pak důsledkem nečinnosti zahradníka. Jedno vede k druhému. Ale pak se v „bio-zahradnících“ něco zlomí, a znovu chtějí převzít nad svobodným systémem kontrolu. Nu, a tehdy přichází čas organických likvidátorů nežádoucích rostlin a okamžiky pro aplikaci biopesticidů. Aniž bychom se (raději) hlouběji nořili do hlubin filozofie organického zemědělství, pojďme se podívat na pár triků, které méně či více fungují. Protože zahrádka bez průmyslové chemie, to vlastně není vůbec špatný nápad.

Problém konvenčního záhonku je odhalená půda, pozvánka pro plevele.

Od organických zahradníků se minimálně můžeme poučit o různých plevelech. Znají je dobře. Vědět, které nepříjemné rostliny disponují jedním centrálním kořenem (pampeliška, pcháč) je užitečné. Můžeme je totiž hlubokým výhrabem elegantně vykořenit, a zbavit se jich, nu, skoro trvale. Chce to ale dostat je ven celé, protože mohou snadno z odřezků kořene obrazit. A co třeba jetele a svlačce? Z ekologického hlediska jsou to dokonalí „vyplňovači“ uvolněné niky. S chutí se usadí na odhalené půdě záhonku, kde se budou s chutí rozrůstat. Mimochodem, jsou také indikátorem suché a kompaktní půdy. Pak jsou tu oportunisté, kteří zkouší, kam až je necháme zajít.

Například mochny a svlačce, které svými výhonky propátrávají okolí. Šíří se oddenky, a proto je jejich likvidace v pozdější fázi poněkud nelehká. Organický a velmi praktický přístup? Důsledné a hluboké rozrytí hlíny v záhonku, a pečlivé vybrání všeho, co tu je navíc. Ano, mluvíme hlavně o nezničitelném pýru plazivém. Současně tím provzdušníte půdu pro vlastní výsadbu, což také není k zahození. V této fázi je možné také půdu „solarizovat“. Co to znamená? Vystavit její nežádoucí obyvatele extrémním klimatickým podmínkám. Překrytí odhalené půdy plastovou fólií po dobu 4-6 týdnů (plast přitahuje teplo) „vypálí“ počínající plevele. Jen pozor, ať jim místo likvidace nevybudujete fóliovník.

Důsledná příprava půdy před výsevem je zásadní.

Biozahrádka, která se drží trendů organického pěstování, může připomínat jedno velké bitevní pole. Dají se na něm totiž vylišit linie a pásma obrany, překážky i pozice soustředěných bojů. Tímhle parcelováním se totiž v prostoru vymezují místa, za která plevele nesmí. Bariéry, které jim zahradníci a zemědělci kladou do cesty, mají nejrůznější podobu: vyvýšené záhonky, ohrádky a lemování. Cílem je fyzicky oddělit prorůstající plevele od užitečnějších plodin. V tolerovaných pásmech jsou plevele srpem vyžínány, ale v místech dotyku s produkční zahradou nemilosrdně potírány. A ano, je to boj plný ztrát na obou stranách. Plevele jsou totiž na invazi lépe evolučně vybaveny.

Nejlepšího pomocníka pro „organickou“ likvidaci naleznete na konci vlastního ramene. Vytrhávání plevelů, ideálně po lehkém deštíku, kdy je půda měkčí, je naprostou nezbytností. Počítejte, že přibližně deset dní po výsevu vámi zamýšlených plodin, už budou první plevele vzrůstat. Což je nejvyšší čas na zásah. Odhalený povrch nakypřené půdy je totiž vyloženě láká. Za dalších deset dní je zapotřebí to zopakovat, a pak, spíše podle potřeby, ještě tak nejméně třikrát. Uznáváme, že je to poněkud neuspokojující. Jinak ale plevele přehluší a zadusí to, co se pokoušíte vypěstovat. A proto si může práci nepatrně usnadnit. Jak?

Jsou prostě hranice, za které plevel nesmí.

Třeba tím, že odhalený půdní povrch kolem cílových rostlinek překryjete nějakou „bariérou“. Nabízí se třeba geo-textilie s hrubším výpletem, převrstvení odhalené plochy dalším substrátem, rozmístění zatížených listů novin, nejrůznější formy mulče (praktičtější spíše u okrasných květin) nebo vrstvy slámového krytí. Pořád je to ale balancování mezi ne úplně dotaženými nápady. Geotextil totiž může velmi rychle prorůst a vyžaduje kontrolu, z novin se do půdy uvolňuje tiskařský materiál, mulč ovlivňuje geochemické vlastnosti půdy a s rozkladem pořádné vrstvy slámy v substrátu to také není zrovna valné.

Samostatnou kapitolou je pak aplikace „neškodné“ chemie. Mezi tradiční organické recepty likvidace plevelů patří používání více procentní kyseliny octové (20 %), nebo jen obyčejného octa. Pravdou je, že zvláště mladé výhonky tahle kyselá lázeň spolehlivě hubí. Problém je, že bodová aplikace kyseliny do půdy se promítá do chemismu a proměny pH substrátu. Takže organicky octovaná zahrádka po pár letech vytrvalé aplikace poněkud zkysne. Doslova. Když už zvolíte ocet, zkuste je alespoň aplikovat kapátkem. Je to zacílené a o něco šetrnější.

Podobně nedobré je to i se solí. I ta má velmi negativní vliv na růst plevelů (což je žádaný efekt), ale vedlejší výstup v podobě zasolování půdy je skutečně neúměrný výsledku. Navíc řada ruderálních plevelů expandovala na vaši zahrádku z příkopů silnic, a je na zasolení více než dobře připravená. Hubí je jen extrémní koncentrace, které se nakonec obrátí proti vám. Funkční a velmi neutrální řešení je aplikace vařící vody. Ta likviduje mladé plevele prakticky okamžitě, a pokud s ní nepotřísníte i „cílové“ plodiny, nezanechává stopy.

V českých podmínkách se experimentuje ještě se dvěma variantami. Ta první spočívá v hubení plevelů alkoholem (používá se buď zkyslé víno, a pak je výsledek podobný jako u octa), anebo silnějšího alkoholu. Třeba vodky, nebo technického lihu. Pohled na zahradníka, který kapátkem prolévá záhon, je jistě inspirující, a výpary linoucí se ze záhonku vám jistě ukážou organickou kontrolu plevelů v dočista jiném světle. A pak je tu samozřejmě velmi účinná metoda, jejíž efektivitě není co vytknout. Oheň. Přesněji tedy, plamen ručního hořáku, zacílený na plevel.

Ano, vynikajícím způsobem. A je to maximálně selektivní, protože žár cílíte do středu růžice či trsu konkrétní rostliny. Pokud vynecháme nepravděpodobné sci-fi scénáře (například požár, pokud oheň aplikujete po lihové likvidaci nebo do prosušeného mulče), je to velmi dobrá a spolehlivá metoda. Snad se jen do mysli tiše vkrádá, že ruční hořák není svým provozem tak nějak „bio“. Ale efekt tu je nepopiratelný.

Ze zahraničních webů organické produkce pak prosvítají dva další recepty, které uvádíme spíš pro zajímavost. Oba by teoreticky měly charakter prevence plevelů. Ten první počítá s rozprašováním kukuřičné lepkové moučky, a ten druhý se zaléváním předchystané půdy roztokem sladké melasy. Oba by měly stimulovat mikrobiální činnost v půdě, a tím prý snad znesnadnit pučení plevelů. Vypadá to podivně a opět, aplikace „potravin“ na záhonek nám nepřijde bio, ale spíše marnotratná. 

Blíže k organickému provedení je pak přístup, který maximalizuje zapojení vegetace při povrchu a minimalizuje velikost odhalené půdy při sázení. V praxi to vypadá tak, že do dobře ustaveného trávníku jen vyrýpnete malý otvor, do které budete sadit. Šance, že by plevele přes trávník prorazily až k této golfové jamce, ze které vyrůstá rajče, jsou dost nepatrné. Jenže nás to trochu vede na scestí. Ony totiž hladké a rovné celo-travnaté povrchy mají jen pramálo společného s přírodou a organikou. I tak zůstává nápad s minimalizací odhalené plochy a dosazováním cílových plodin do zapojeného porostu jednou z těch lepších variant prevence rozrůstání plevelů.

Organikům a skalním vyznavačům permakultur se určitě musí nechat, že pracují s osevním prostorem daleko komplexněji, než konvenční zahradníci. Má to logiku. Tím, že se snaží vyplnit každý decimetr záhonku různými plodinami, efektivně ubírají prostor pro šíření plevelům. Výsledky jsou až překvapivě pozitivní, byť působí poněkud chaoticky. Ono vícevrstvé pěstování, shlukování, ale současně odrazuje i klasické hmyzí škůdce, čímž se pozitivní efekt násobí. Ruku na srdce, jedno-druhová linie plodin je v podstatě plantáž, a odhalená půda bude vždy zájem plevelů vzbuzovat. Takže vyplnit otevřený prostor dalšími a dalšími plodinami má něco do sebe.

Pyramida plná řešení

Ideální pyramida řešení boje proti plevelům bez průmyslové chemie by měla stát na široké základně prevence. Ta vychází z průběžné likvidace plevelů, vytýčení bariér. Za ní pak následuje vrstva sanitace, přípravy a předchystání půdy, tak aby obsahovala jen minimum (ideálně žádné) plevele. Pyramida se pak zužuje k „fyzickým“ opatřením, které velkým dílem spočívají v manuální likvidaci plevelů. A teprve nahoře se možná řešení uzavírají „chemií“, tedy například oním ne až tak ideálním octem nebo vařící vodou, případně ohněm.

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com