Vybíráte do svého bytu nová otopná tělesa?

Klasické radiátory je možné použít i k nízkoteplotnímu vytápění. Je mýtem, že je pro tento způsob vytápění vhodné pouze topení podlahové (teplovodní i elektrické) a stěnové. Je však důležité zvolit vhodný typ otopných těles. Staré litěné radiátory v netěsnícím domě řešením skutečně nejsou. Na druhém místě je pak volba vzhledu otopných těles. 

Nízkoteplotní vytápění

Při nízkoteplotním vytápění dosahují radiátory i za nejchladnějších dní teploty nejvýše 55 oC a za běžného počasí budou stále mírně vlažné. Tomu samozřejmě odpovídá i volba kotle, který je nutné dimenzovat přesně na vypočítané tepelné ztráty, respektive jeho výkon by neměl být větší, než jsou tepelné ztráty budovy. Při větším výkonu doshuje kotel nižší účinnosti, často se bude vypínat a tím se zkrátí i jeho životnost.

Kotle určené k nízkoteplotnímu vytápění musí být navíc dostatečně odolné proti vlhkosti způsobené kondenzací, jelikož zpětná oběhová voda dosahuje teploty cca 40 oC, ale i méně. Nejčastěji se doporučují nízkoteplotní kondenzační plynové kotle, případně v kombinaci s alternativním zdrojem tepla (tepelné čerpadlo, solárně termické kolektory). Tradiční teplovodní kotel pak musí být vybaven kvalitní regulací a neobejdeme se bez akumulačního zásobníku teplé vody. 
V případě tradičního vytápění běžnými kotli a topným systémem fungujícím na principu rozdílných hustot topné a vratné vody (vytápění s přirozeným oběhem) je teplotní spád otopné soustavy většinou 90/70 oC. Zato nízkoteplotní topné soustavy dosahují topných spádů 55/45 °C, 45/35 °C nebo 35/25 °C a předpokládají nucený oběh instalovaným oběhovým čerpadlem. Dosahujeme tak hospodárného provozu, lepší tepelné pohody interiéru a můžeme navíc využít alternativní zdroje tepla (tepelná čerpadla, solárně termické kolektory). Při nízkoteplotním vytápění lze topit i tuhými palivy, nesmí však teplota vody v otopných tělesech přesáhnout 65 oC, v případě podlahového topení pak 55 oC.

Pro nízkoteplotní vytápění je dokonce možné kombinovat různé typy otopných těles, nejsou však vhodná tělesa s rozdílným obsahem a tepelnou setrvačností. Nejvhodnějším řešením je kombinace otopných těles teplovodního centrálního vytápění a podlahového vytápění, případně lokálních topidel (např. krbová kamna).

Podlahové a stěnové vytápění

Podlahové i stěnové vytápění lze realizovat jako teplovodní (nosným médiem tepla je voda) nebo elektrické (nosným médiem je elektřina v topných kabelech). Maximální možná teplota topné vody je v případě teplovodního podlahového a stěnového vytápění 55 oC, jde tedy o vytápění nízkoteplotní, případně kombinaci tradičního zdroje tepla a akumulační nádrže na teplou vodu. U podlahového teplovodního vytápění jsou trubky pro rozvod vody ukládané do betonového lože pod podlahovou krytinu (pod betonovým ložem je nutná tepelná izolace). U stěnového vytápění jsou ukládány na stěny (vnitřní stěny obvodových zdí) pod omítku. Rozvody lze také sestavit z prefabrikátů a usadit do montážních profilů, což snižuje hmotnost podlahy a výšku skaldby podlahy s podlahovým vytápěním. Pro podlahy předepisují hygienické normy maximální teplotu v kuchyních 27 °C, v obytných místnostech 29 °C a v koupelnách 33 °C, stěny mohou dosáhnout teploty až 35 °C.

Elektrické podlahové vytápění funguje tak, že se pod podlahovou krytinu instalují topné elektrické kabely, rohože nebo fólie, nejčastěji pod podlahu plovoucí či pod dlažbu. Topné kabely lze uložit do betonové mazaniny (jde o akumulační vytápění), případně přímo pod podlahovou krytinu (jde o přímotopné vytápění). Elektrické podlahové vytápění má však delší tepelnou setrvačnost a obtížněji se reguluje.

Ideální je kombinovat podlahové a stěnové vytápění s otopnými tělesy v poměru 6:4 (60%:40%). 

Otopná tělesa

Otopná tělesa jsou vždy připojena na zdroj tepla trubkovými rozvody, nejde-li zrovna o tělesa přímotopná, která jsou však vysoce nehospodárná. Otopná tělesa dělíme dle způsobu předávání tepla do místnosti na konvekční a sálavá. Konvekční otopná tělesa předávají teplo prouděním vzduchu (konvekcí), zatímco ta sálavá předávají teplo především vyzařováním (sáláním).

Otopná tělesa dále rozlišujeme podle jejich konstrukce na článková, desková (nejčastěji větší plochy) a trubková. A právě pro nízkoteplotní soustavu vytápění s nuceným oběhem jsou nejvhodnější tělesa desková (velkoplošná) v kombinaci s vytápěním podlahovým či stěnovým. Desková tělesa jsou vyráběna z tvarovaného ocelového či hliníkového plechu.  

Typy otopných těles

Článková otopná tělesa jsou složena z článků. Tvary článků mohou být různé. Nejčastěji se vyrábějí z ocelového plechu, litiny a slitiny hliníku. Články jsou spojované do soustav, tělesa jsou dodávána ve skladebných celcích či v konečné velikosti. Tvar i velikost žeber jsou závislé na konkrétní použité technologii výroby. Článková otopná tělesa sice doshují nejnižších ztrát tlaku (ještě nižších ztrát dosahují pouze tělesa trubková), mají však vyšší hmotnost a malou pružnost při zatápění i chladnutí. Ovšem litinová článková tělesa dosahují absolutně nejvyšší životnosti, dokonce i delší jak 80 let.

Litinová tělesa (z šedé litiny) se vyrábí z litiny s lupínkovým grafitem. Stěny musí být u dílů přicházejících do styku s teplonosným médiem silné alespoň 2,5 mm.

Tělesa ze slitin hliníku mají žebra probíhající vertikálně po výšce článku, případně uspořádaná na sloupku a skloněna pod konkrétním úhlem od horizontu. Na článcích se také mohou kombinovat svislá i příčná žebra. Tato tělesa mohou být z litého či taženého hliníku. Při použití těles ze slitin hliníku nelze provádět trubní vedení z mědi, dojde tak k vzniku elektro-chemického článku, urychlujícího korozi.

Tělesa z výlisků ocelových plechů jsou tvořena dvěma svařenými výlisky z ocelového plechu. Skládají se z horní a dolní komory, spojenými otopnou plochou v podobě prolisů pro kanály různých tvarů. Objednat lze otopné těleso jako celek, ale i určitý počet souprav, kdy pak lze na místě instalace vytvořit otopná tělesa o větším počtu článků.
Desková otopná tělesa patří dnes mezi nejčastěji používaná, navíc jsou vhodná právě pro nízkoteplotní vytápění. Jde o souvislé hladké desky (jejich povrch bývá zvětšen zvlněním). Horní část tělesa je rozvodná, dolní sběrná, obě komory jsou spojené prolisy tvořícími kanálky. Čili jde o dvě prolisované desky z ocelového plechu, svařené po obvodu švově a mezi kanálky bodově. Desková tělesa jsou vyráběna jako jednoduchá, zdvojená a ztrojená, s rozšířenou přestupní plochou nebo bez ní. Z boku jsou tělesa zakryta bočnicí a z horní strany výdechovou mřížkou. Jejich přestupní plocha je dělena především na délku. Ohromnou výhodou deskových těles je minimální obsah vody. Reakce na jakoukoli regulaci je tak velmi rychlá. Čelní deska může být zcela hladká (rovná) či zvlněná, může však být také obložena přírodním či umělým kamenem nebo keramikou. Nejčastěji jde o kompaktní celky, které lze k tělesům upevnit různými způsoby.

Trubková otopná tělesa mají rozvodné a sběrné komory navzájem spojené řadou trubek menších průřezů (kruhový, čtvercový, obdélníkový a jiné). Nejčastějším uspořádáním trubek je tvar meandru a registru s vodorovnými či svislými (podoba článkovým tělesům) trubkami. Nejčastěji se setkáme s trubkovými koupelnovými otopnými tělesy konstruovanými do tvaru žebříku, kdy má jedna boční svislá komora roli rozdělovače a druhá sběrače.