Zvonění na věčnost. Jak fungovaly válečné hřbitovy zvonů?

Začalo to vlastně už v roce 1813, během období tzv. Šesté koalice. Němci, respektive Pruské království, se tehdy pokoušeli osvobodit svou zemi od francouzské okupace. Německý (pruský) národ krvácel mocně na frontě i v zázemí. Válčení nikdy nebylo laciné, ale tenkrát to už vážně lezlo do peněz. Tak moc, že i pruská princezna Marianna vyzvala všechny hrdé pruské ženy, aby raději odevzdaly své zlaté šperky a podpořily tím národní úsilí.

Přesněji řečeno, vyzvala své soukmenovkyně, aby „vyměnily zlato za železo“. Myšleno tím bylo, že za získané peníze bude možné pořídit více zbraní pro boj. Ale uchopeno to bylo s maximální doslovností.

Místo svého cenného šperku, nějakého toho řetízku, brože, náramku, náhrdelníku anebo snubního prstenu, totiž dostaly na oplátku prsten železný. Na němž byl vyražen nápis: „Dala jsem zlato za železo“. Byla to vlastně docela chytře vedená kampaň v týlu, při níž se pruské ženy v zázemí mohly předhánět v tom, která je větší vlastenkyní podle toho, kolika železnými prsteny byla ověšena a obětovala toho tedy pro blaho vlasti víc. Alespoň v drahém kovu.

Celá ta akce „zlato za železo“ se dá považovat za úspěšnou i proto, že se v pruském povědomí dobře uchytila. Takže když o sto let později nastaly časy další války, té první světové, německé ženy už věděly, co se od nich čeká. Stejně jako dříve se mnoho z nich dobrovolně vzdalo svých šperků a snubních prstenů výměnou za prsten železný. A později také za čestné medaile opatřené stejným heslem: „ZLATO ZA ŽELEZO.“

Jenže na rozdíl od konfliktu z roku 1813 se první světová válka protáhla. Nedostatek kovů začal být kritický, a to nejen těch nejvzácnějších. Ve státních rezervách se nepříjemně tenčily zásoby mědi, zinku, mosazi a cínu. Kovů v mírovém stavu víceméně běžných, jichž se ale najednou pro výrobu zbraní a munice nedostávalo. Znovu se tedy začalo rekvírovat. Nejprve dobrovolně, později na příkaz a nakonec i s úřední kontrolou celé domácnosti. Braly se pánve, hrnce, kotlíky. A za nesplnění tohoto nařízení nebo za snahu uschovat si pro kuchyni něco navíc pak hrozil trest odnětí svobody až na jeden rok.

Opatření to samozřejmě bylo krajně neoblíbené, protože dopadalo na každodenní kvalitu života. Bylo třeba ho vyvážit tím, že nejen německé ženy, ale skutečně „všichni v Německu“ něco obětují. Z náměstí a veřejných prostranství tak začaly mizet bronzové sochy a busty, pamětní cedule. Umělecká díla i venkovní dekorace, které měly tu smůlu, že byly z potřebných kovů.

Váš měděný svod vody, okap, by se tehdy stal strategickou surovinou, a neochota ho vydat společnému válečnému úsilí by z vás snadno mohla nejen v očích sousedů udělat vlastizrádce. A když tedy něco opravdu „přinášeli“ všichni? Pak nevybíravý pohled úředníků padl na kostelní zvony. To bolelo, protože to připomínalo zoufalé válečné časy snad ještě víc, než ta nejoblíbenější pánvička chybějící hospodyňce v kuchyni.

Na základě úředního nařízení byly všechny farnosti v Německé říši nejprve vyzvány, aby předložily soupis všech bronzových zvonů a zvonů vyrobených z jiných slitin mědi, které vlastnily. To byla samozřejmě jen předehra ke ztichnutí kostelů, protože hned za tímhle dekretem se už snášel další. Církvi v Německu bylo povoleno ponechat si méně významné zvony, zpravidla ty, jejichž průměr nepřesahoval 25 centimetrů.

Ušetřeny byly také zvony používané k signalizačním účelům na železnici a na lodích. Ty už svým dílem ke společnému úsilí přispívaly.

Ale ty ostatní byly podle své uměleckohistorické hodnoty rozděleny do tří kategorií. Zvony skupiny A, které měly malou kulturní hodnotu, byly okamžitě roztaveny. Zvony skupiny B, vyznačující se střední kulturní a historickou hodnotou, byly zpočátku ponechány stranou a jejich roztavení bylo dočasně odloženo. A zvony skupiny C byly považovány za chráněné. Těch ale zase tolik nebylo.

Jak skončila první světová válka, to víme. Stejně jako to, že za dvacet let začala druhá. A nacistická správa už měla soupisky vlastně hotové. Do kostelů si pro zvony šli stěhováci najisto. Změny tu samozřejmě byly. Kategorie členění zvonů byly například čtyři. Zatímco zvony kategorií A a B musely být okamžitě odevzdány, zvony kategorie C byly prozatím ponechány stranou a čekaly na posouzení své kulturní hodnoty historiky umění.

Zvony kategorie D pak byly chráněny. To se ale v zásadě týkalo jen několika desítek zvonů pocházejících ze 16. století a ze středověku. Ty byly zpravidla ušetřeny. Ale ani značné stáří zvonu nemuselo znamenat záchranu před rekvizicí, když byl úředník horlivý splnit normu. Jinak každému kostelu bylo povoleno mít nanejvýš jeden jediný zvon.

Menší zvony byly rozbíjeny kladivy, větší byly odstřelovány výbušninami. Obvykle se zvon v okamžiku výbuchu ještě jednou rozezněl, jako by vydal svůj poslední nářek.

Po sejmutí z věží byly zvony přepravovány loděmi a nákladními vlaky do jednoho ze dvou velkých hutních závodů v Hamburku. Značné množství zvonů směřovalo také do dalších hutí na zpracování mědi v Oranienburgu, Hettstedtu, Ilsenburgu, Kallu a Lünenu. Tyto hutě disponovaly rozsáhlými skladovacími plochami, na nichž zvony čekaly, až budou přesunuty do tavicích pecí a přeměněny na bronzové ingoty.

Těmto místům se poeticky říkalo hřbitovy zvonů, německy Glockenfriedhof.

Odhaduje se, že během první světové války bylo zabaveno přibližně 65 000 zvonů o celkové hmotnosti 21 000 tun. Během druhé světové války pak v Německu padlo za oběť dalších 45 000 zvonů.

Po skončení druhé světové války se na hřbitovech zvonů stále nacházelo přibližně 13 000 zvonů, které byly zabaveny, ale dosud nebyly roztaveny. V roce 1947 zřídily spojenecké úřady výbor nazvaný Ausschuss für die Rückführung der Glocken, tedy Výbor pro navracení zvonů, známý pod zkratkou ARG. Jeho úkolem bylo zabezpečit zbývající zvony a koordinovat jejich návrat do příslušných farností.

Hodí se zmínit, že výbor ARG se zabýval navracením zvonů pouze do francouzské a sovětské okupační zóny. Na navracení zvonů zabavených v pozdějších letech války na okupovaných územích, tedy v Belgii, Francii, Itálii, Nizozemsku, Rakousku, Polsku, Československu a Maďarsku, dohlížely okupační mocnosti.

Během pouhých šesti let se podařilo – německá úřednická důslednost, dokonalá evidence a preciznost záznamů tomu hodně napomohly – vrátit téměř všechny zvony jejich původním obcím a farnostem, pokud bylo ještě možné určit, odkud pocházely.

Kromě zajišťování dosud nepoškozených zvonů převzal výbor také shromažďování rozbitých zvonů z německého území. V největším německém skladu zvonů v Hamburku se stále nacházelo přibližně 150 tun rozbitých zvonů, které byly poškozeny při bombardování skladiště.

Tyto zbytky zvonů byly předány obcím ve východním Německu, kde byly rozděleny mezi kostely, jejichž zvony byly zabaveny. Zbytek byl předán zemským církvím ve Spolkové republice Německo, které utrpěly obzvláště těžké ztráty, aby si ze střepů odlili nové zvony.

Ukázalo se také – a ukazuje se dodnes – že mnohé obce své zvony raději ukryly, než aby je vydaly nacistům. Tyto zvony se stávají předmětem zpráv ještě dnes, když jsou tu a tam po desetiletích znovu vykopány ze země nebo náhodně objeveny. Ne každý chtěl měnit „zlato za železo“. Přesněji řečeno, někteří lidé si mysleli, že zvony jsou nad zlato. Buďme za ně rádi.

Zdroj: Wikipedia.org, landeskirchlichesarchiv-hannover.de