Neintuitivní řešení ohněm má překvapivý efekt. Pokud se udělá dobře, nezpůsobuje strukturální oslabení, naopak dokáže dřevo zakonzervovat a ochránit. A díky Japonsku o tom ví celý svět.
Na první pohled to tak možná nevypadá, ale Japonsko je jednou z nejvíce zalesněných zemí světa. Přes 66 procent rozlohy souše tu překrývají koruny stromů, což je srovnatelné třeba s Finskem nebo Švédskem. Hojnost dřeva tu předznamenala, jaký stavební materiál tu byl historicky nejužívanější. A taky dala vzniknout jedné tradiční metodě jeho konzervace.
Zmatení jazyků. Ale jen trochu
Jak ochránit dřevěné povrchy před hnilobami a plísněmi, když je klima kolem vás vlhké a deštivé? Jak zabránit hlodavým škůdcům a hmyzu v narušování objektů? Jak zvýšit odolnost dřevěných a vůči ohni tradičně náchylných staveb? Japonci neměli nazbyt konzervačních materiálů, jako třeba olejů či asfaltu, fermeží. Ale i bez nástrojů chemické ochrany si dokázali poradit a najít řešení. Exponované dřevěné povrchy, fasády a obložení, tu začali ošetřovat karbonizací. Opalováním dřeva.
)
Tato technika je známá hlavně jako Yakisugi, Yakita či v Evropě už zdomácnělé Shou Sugi Ban. Má ještě několik pojmenování, které se svým významem překrývají, byť určité rozdíly v tom jsou. Podle toho, zda jde o „opalování dřeva“ nebo konkrétně „opalování cedru“, či obecně „opalování stavebních prken“. Rozdíl je také v tom, zda se opalování děje manuálně nebo strojově, automaticky, potažmo jak dlouho a s jak výraznou mírou zuhelnatění se počítá a jak významný je pak opálený vzorek na povrchu.
)
Takový užitečný požár
Jak se to vlastně – hezky postaru – dělá? Při tradičním postupu se tři desky sugi spojí dohromady, do trojúhelníku. Po pevném svázání prken se na jejich samém dně zapálí oheň. Poté to trvá minutu nebo dvě, než se oheň rozšíří. Obvykle se začne poměrně rychle šířit díky komínovému efektu. Doba potřebná k dokončení závisí na počáteční vlhkosti dřeva a také na požadovaném stupni intenzity hoření. Po dosažení požadovaného stupně prohoření se trojúhelník otevře a oheň se uhasí použitím vody.
Pokud chcete nechat zuhelnatět svrchní 3-4 milimetry, nemělo by dřevo hořet déle než pět minut. Pro úspěch je třeba, aby žár „uprostřed komína“ dosáhl nejméně 250 °C. Současně je ale třeba, aby to nebylo víc než 400 °C. Pak by totiž bylo třeba dobu ošetření výrazně zkrátit. Poznat bez teploměru, jak dobře nebo špatně to hoří? To už je kumšt, který vychází ze zkušeností těch, kteří Yakisugi dělají. A ti se o know-how a zkušenosti dělí jen se svými učedníky.
)
Obecně přitom platí, že se desky opalují jen z ura, tedy z exteriérové strany. Taky se správně vypalují jen ta prkna, která už trochu proschly na čerstvém povětří a slunci (a jejichž obsah vody poklesl do rozmezí 10-15 %). To aby se zabránilo dalším deformacím. A není vůbec od věci opalování provádět blízko zdroje vody – u hráze či řeky – protože zchlazení vodou musí být velmi rychlé, plošné, jednorázové. Výsledkem je zajímavá textura nabízející poměrně jednotný povrchový vzorek.
)
Tradiční, ale jen pár století
K legendě, kterou si Shou Sugi Ban vybudovalo v Evropě, patří i to, že jde o metodu prastarou a tradiční. Ono to ale se stářím opalování dřeva v Japonsku zase tak divoké není. V širší míře se začalo uplatňovat až na konci 17. a počátku 18. století. Až tehdy, kdy se ze dřeva začalo stavět „trvale“. Do té doby velely zažité zvyky, že dům musí být rozebrán na stavební součástky poté, co jeho majitel zemře. Proto také japonští tesaři vedli v konstrukci nepevných pevných spojů.
)
Domy se pravidelně rozebíraly, aby se co dvacet let, v rámci mezigenerační výměny, postavily jen o kus vedle znovu. Což byla mimochodem docela zajímavá prevence plísní a hnilob interiéru. Když se tato praxe přežila, bylo zapotřebí začít řešit konzervaci efektivněji, a tehdy také ve velkém nastoupilo ono opalování. Populárnější o to, že v své podstatě užití opáleného fasádního materiálu snižovalo riziko požáru v dřevěných městech.
Opalování dřeva zůstalo „klasikou“ v Japonsku až do konce druhé světové války. Pak se začalo stavět víc z betonu, a dřevo bylo vykázáno na venkov. A tam také tuto techniku „objevili“ designéři a architekti z Evropy. Které učaroval onen sofistikovaný přístup, nízké náklady, ruční práce a zajímavý výsledný efekt. Sympatické na Yakisugi bylo i to, že si jej každý mohl realizovat po svém. A takové to „udělej si sám“ postupně zastoupilo to, že jde o metodu přírodnímu stavitelství blízkou, šetrnou vůči životnímu prostředí a v podstatě ekologickou.
)
Poměrně univerzální metoda
Musí se nechat, že opalování má velký potenciál proto, že dokáže „dodat novou tvář“ i starému dřevu. Opálením můžete recyklovat staré fošny ze stodoly na luxusní „skandinávsky“ černou fasádu moderní dřevostavby.
Opalování je poměrně univerzální. „Hodí“ se pro obklady, ploty, palubky a rámy dveří nebo oken, u vnitřních obkladů stěn a stropů, na venkovní nábytek, designové výtvory a produkty, jako jsou lustry a dokonce i šperky, nebo interiérové „akcentní“ stěny a texturu zvýrazňující panely.
)
K výhodám lze připočítat, že výsledkem opalování je materiál s nízkými nebo minimálními nároky na údržbu; že dřevo časem získává patinu - anebo může být pravidelně olejováno, aby si zachovalo svou barvu. A samozřejmě, poskytuje ochranu proti povětrnostním vlivům a vodotěsnost, ochranu před nenechavým hmyzem. A nevýhody? Udělat to dobře je trochu kumšt, zdaleka ne každé opalování je nutně Yakisugi.
Zdroj: TheSpruce.com, JapanWoodcraftAssociation.com, Nakamotoforestry.com, NYTimes.com
