Co znamená biofilní design v architektuře a domácnosti

Jde o to, že zrovna zelená architektura - termín, pod nímž si můžete představit třeba projekty ozeleňování ulic a veřejných prostranství, budování střech pokrytých vegetací, nebo povšechně stavební realizace založené na přírodních materiálech – ve své nejhlubší podstatě kašle na člověka i na nějakou přírodu. Je to drsné, ale pravdivé. Neděláme ji totiž jen tak, ale s velmi konkrétním a zištným záměrem. Zelenou střechu totiž do stavební praxe zavádí kvůli snižování efektu tepelných ostrovů, kvůli lepší izolaci budov. Terénní úpravy a ozeleňování veřejných prostranství zvyšují estetický prožitek z místa, snižuje hlučnost a prašnost, zlepšuje kvalitu ovzduší. Parková zeleň, svejly a zasakovací pruhy zase řeší stavební problémy měst se srážkovou vodou.

Zelená architektura tedy využívá z ekosystémových služeb toho, co se dá využít v běžné stavební praxi, pro její prospěch. Není to ale o nějakém cíleném návratu přírody do měst. Konečný efekt, to, co děláme zelenou architekturou, bychom jinak dost dobře zvládli s drenáží, bagrem a pořádnou hromadou betonu. My to jen momentálně chceme mít víc zelené a míň sterilní. Ve výsledku ona ozdobná zeleň jen zřídka řeší, že hmyz a ptáci ve městě stejně nemají kde žít a čím se živit. Aleje sestříhaných japonských jerlínů sice krásně kvetou a vypadají hezky, ale nepředstavují většinou nic, s čím by si lidé mimo města dokázali skutečnou přírodu identifikovat. Je to zeleň na efekt, provedení stavebně poplatné konkrétní funkci. Není to příroda, jen taková vizuální hra na ni.

A tuhle nekompletnost jinak vcelku dobré myšlenky zelené architektury pak z části řeší biofilní design. Pojetí moderní architektury, které se člověka snaží i v uměle vytvořeném prostředí člověka navázat zpět na přírodu a její děje. Protože i v hyper-moderním ekologickém věžáku, který má zelenou střechu i fasádu, dokonalou rekuperační klimatizaci a funguje na solární panely, můžete žít jako ve skleníku. Dokud tedy v plánování nenastoupí onen biofilní design a nepřiblíží vás k přírodě. A co se může stát v přírodě? Třeba tam občas zaprší, fouká vítr, peče slunce, umí být zima. Střídá se tam světlo i tma. Navíc tam můžete narazit i na další živočichy, kteří k vám mohou zaujmout nejrůznější vztah.

Tohle jsou aspekty, které zelená architektura primárně neřeší, zatímco biofilní design ano. Je to to, co zvedne poklop vašeho skleníku, a vystaví vás živlům, dějům v přírodě, realitě. Která není vždy nejpříjemnější a úplně komfortní, ale zato je hojivá a lidskou psychiku podporující. Protože je to přirozené. O biofilii, jako o niterné lidské potřebě, se přitom spekulovalo už dlouho. Bylo to téma, kterým hodně žili romantičtí básníci v 19. a filosofové z kraje 20. století. Z trochu jiné, jinak ale velmi praktické strany, se pak k teorii o biofilním designu dopracovali ošetřovatelé a kurátoři v zoologických zahradách. O co šlo?

Zhruba mezi 60. – 90. lety minulého století zažívaly zahrady velký boom, a v těchto institucích bylo k vidění kde co. Tygři, lvi, sloni, žirafy, lední medvědi i těžká exotika. Háček byl v tom, že odchovy tehdy za moc nestály, a zvířata uvnitř prestižních institucí rozhodně nezářila pohodou. Přitom měli střechu nad hlavou, klimatizované ubikace, ty nejvybranější pochoutky z dovozu, čtyřiadvacetihodinovou péči, dokonale sterilní prostředí bez bakterií. Život v pohodě, bez zimy a hladu, bez ohrožení predátory. Evidentně se tu ale moc šťastně necítily. Co těm zvířecím nevděčníkům chybělo? Žili jako ve skleníku. Proto prožívali hormonální stres, stavy podobné depresím, záchvaty agrese. Byli odtržení od přírody.

V moderních zoologických zahradách se postupně dobrali toho, že i kdyby krásně chtěli, jen život „pod střechou“, byť sebedokonalejší, zvířatům neprospívá. A že jim naopak moc dobře udělá pořádný výběh, kde se mohou v klidu slunit, zmoknout nebo vyráchat v kaluži. Návrat k přirozenosti je dostal znovu do formy, a od té doby je biofilní design, snaha přiblížit prostředí zvířat v lidské péči co nejvíc jejich přirozeným podmínkám, nedílnou součástí úspěšné chovatelské praxe. Jenže to, co jsme nakonec byli schopni pochopit u goril a hrochů, v architektuře lidí ještě dlouho chybělo.

Poznání, že nás pobyt ve skleníkových domácnostech (potažmo v zaměstnání), kde dohromady trávíme 80 - 90 % svého života, spokojenější a vyrovnanější neučiní. Protože jsme pořád jen o něco chytřejší zvířata, a přírodu ve všech jejích aspektech pořád tak nějak potřebujeme. A znovu, tohle je záležitost, která sice funkčně souvisí se zelenou architekturou, ale zelená architektura sama o sobě ji neřeší. Je to až biofilní design domácností, který se snaží vás na ony přírodní dimenze napojit. Jak to dělá a jak se jím můžete inspirovat vy?

Čerstvé povětří, svěží vzduch, průvan. Naprosto obyčejné záležitosti, které by vám vaše domácnost, ať už dům či byt, měly vždy v maximální míře zpřístupnit. Nejde o to stavět si bydlení na větrné hůrce, ale mít možnost kontaktu s větrem jako takovým. Ať už chladivým vánkem nebo větříkem čechrajícím vlasy. Pokud je váš dům kompaktní zaizolovanou schránou, v níž nemůžete ani otevřít okno, biofilním designem se váš architekt asi moc inspirovat nenechal.

Roční období jsou čtyři, a vy byste měli mít možnost je ze svého obydlí zažít všechny. Křupající sníh pod nohama, bláto z kaluží po lijácích, nohy šustící při chůzi ve spadaném listí, vůně květin. Když prší, měly byste déšť slyšet. Je to svým způsobem uvolňující. Jsou to neopakovatelné náležitosti všedního žití, které ale spousta lidí už neprožívá. Stejně jako obyčejný pocit chladu nebo horka, který jsme dokázali přetlačit klimatizacemi. I když to nejsou komfortní zážitky, k životu patří. Když prší, měly byste déšť slyšet. Je to svým způsobem uvolňující, a je škoda, že trojvrstvá izolace skel, odstiňující veškeré zvuky, vás o takový zážitek připravuje.

Naše biologické hodiny jsou seřízeny podle slunce, a vaše domácnost by měla umožnit, alespoň v nějakém aspektu, sledovat pohyb slunce po obloze. Třeba jen proto, abyste si vyladili svůj vlastní čas. Za matně kouřovými skly ve věžáku nad magistrálou nepoznáte, kolik hodin asi je. Světelný režim se moc nemění. A to je chyba. Uvykli jsme si také na zprostředkovanou absolutní tmu či dokonalé osvětlení. Jenže střídání světla a tmy, stíny a světelné přechody, i to by mělo být součástí biofilní architektury. Která by měla zvrátit to, že devět desetin svého času teď strávíme v interiérech. Cílem blízkým ideálu by mělo být 50:50.

Že si dost dobře nedokážete představit, jak to zařídit? Co třeba malý dvorek, balkon nebo terasa s pergolou, kterou si zařídíte jako denní kancelář? Budete pracovat, jako uvnitř, ale venku. Obecně by ale bylo zapotřebí, aby se více narušily ostré hranice mezi interiérem a exteriérem, nebo vznikl nějaký neutrální přechodový prostor. Něco jako někdejší podloubí ve městech, nebo verandy či předdomí. Tedy pod střechou, ale pořád venku. Kde můžete být, i když je ještě ne zcela prohřáté jaro anebo už podzim končí prvními přímrazky.

Nepřekvapivou vlastností přírody je, že úplně ve svých makroskopických formách nefandí geometrickým tvarům a rovným liniím. Dominují jí spíš nepravidelnosti, křivky a patvary. Aktuální svět lidí a jejich bydlení je složený ze čtverců, obdélníků a trojúhelníků (kvádrů, krychlí,…). A ta pravidelnost je vlastně ubíjející, když ji srovnáte s tím, na co jsme tak nějak od přírody stavění. Stavby, vedené v biofilním designu, by tedy měly odrážet vyšší tvarovou komplexnost a nabídku pestrosti. A podobné je to i s měřítky obytných místností.

Domy jsou projektovány skoro univerzálně, tabulkově. Přitom lidské psychice svědčí, když se může pohybovat mezi prostory velikostně rozrůzněnými. Chybí „duch místa“, něco pro dané prostory typické, dodávající jim charakter a svéráz. Namísto toho jsou uniformní, navzájem si tolik podobné. Byty v panelácích se kolikrát neliší ani rozestavěním nábytku. Prostorovou variabilitu by měla samozřejmě doplňovat i odlišná textura. A nezbytné přírodní prvky. Což nás zase navrací k zelené architektuře. Kterou z vyprázdněnosti může biofilní design dostat s pomocí tzv. biomimikry.

Jde o to, aby třeba ta nešťastná městská zeleň jen nesimulovala přírodní prostředí, ale skutečně se jím stala. V praxi to obnáší třeba to, že ne každý městský trávník bude za sezónu šestkrát sesekávaný, jako golfové hřiště, ale zůstane nekosenou loukou až k podzimu. Že se zbavíme přehnané pravidelnosti forem, a dáme šanci bujné divočině předměstí. Že záhony nebudou vysypány rašelinou a humusem, ale vystoupí z nich původní odhalená půda, živočichům skutečně prospívajícím. Že místo fontán a vybetonovaných jezírek budou vznikat skutečné tůně, že zeleň na střechách bude lahodit nejen lidskému oku, ale i chuti nejrůznějšího hmyzu.

Biofilní design znamená návrat k přirozenosti, k tomu, co je normální. A co nám, i když si to možná neuvědomujeme, tolik schází.